Úkol v terénu

Jeden z úkolů do předmětu Live in Second Life byla práce v terénu. Součástí tohoto úkolu jsem měli vyhledat nějaký přístroj pro vniknutí do virtuální reality a napsat o své zkušenosti.

Já konkrétně jsem navštívila Laser Manii v Olomouci a využila jejich nabídky herních virtuálních realit. Konkrétní hra se jmenovala Deadly Hunter.
Dostala jsem herní set v podobě VR brýlí a dvou ovladačů do rukou. Mým úkolem bylo hrát lukostřelce a zabíjet příšery, které na mě útočily. Celý princip spočíval v tom, že jsem vždy sáhla pravou rukou za záda, pomocí zmáčknutí čudlíku na ovladači jsem uchopila šíp a vytáhla z toulce. Ten jsem následně přiložila k luku, napnula tětivu a vystřelila.

Jednalo se o mou první zkušenost s takovouto virtuální realitou a musím říct, že jsem byla mile překvapena. Na první pohled bylo zřejmé, že jsem v herním prostředí, grafika nebyla dokonalá. Nicméně viděla jsem kolem sebe 360°, slyšela zvuky a opravdu se ve hře pohybovala a interakovala s ní.
Konkrétně mnou vybraná hra byla velice náročná. Monstra ke mně běžela a já se je snažila zastřelit šípy. Jelikož vystřelit i jen jediný šíp vyžadovalo několik výše zmíněných kroků, o to více zabolelo časté minutí. Příšery se následně přiblížily dost blízko, aby na mě mohly útočit. Byly 2x větší než já a upřímně mě v té chvíli přepadala hrůza a rozbušilo se mi srdce. Tady to způsobilo menší paniku, což vedlo i k situacím, kdy jsem šíp omylem pustila z ruky dřív, než jsem ho stihla vystřelit. Časem jsem si na pohyby samozřejmě zvykla a vše bylo o poznání jednodušší. O dvě úrovně výš po mně nějaké monstra i házela oštěpy, takže jsem  k tomu všemu musela i uhýbat do stran, takže jsem z toho měla i menší tělocvik. Jakmile jsem ale deset minut střílela z ruku, začaly mě strašně bolet ruce. Abych správně vystřelila, levou ruku jsem po celou dobu musela mít napnutou před sebe zatímco tou pravou jsem sahala pro šípy a natahovala tětivu. To vše navíc pod psychickým tlakem.

Vzhledem k tomu, že mi ze začátku uniklo z úst několik zděšených výkřiků a nadávek, slečna z obsluhy se mě starostlivě zeptala, jestli nechci více pohodovou hru. Nicméně i přes hrůzu a adrenalin, které jsem cítila, mě tato hra a střílení z luku opravdu bavilo, čehož si jde všimnout i na fotce s mírným úsměvem.

Po hře jsem se cítila velice psychicky i fyzicky unavená a jsem plně přesvědčena, že těch 15 minut stačilo. Nicméně ráda bych to v budoucnu znovu zkusila.

IMG_20181121_105308IMG_20181121_105406

Teambuilding – Second Life vs realita

Jako součást výuky jsme zkoušeli jednu týmovou aktivitu po 5 lidech.
V Second Life jsme měli za úkol pomocí diskuze přes mikrofón seřadit naše avatary do přesné řady podle našeho jména, příjmení, věku a nicku avatarů. V realitě jsme se postavili na židle v řadě a museli se stejně tak řadit, aniž bychom šlápli na zem.

Second Life mi v tomto ohledu přišel o něco těžší. Všichni se navzájem překřikovali přes mikrofony, vznikal nepříjemný šum. Nepřišlo mi to ani jako dobrý způsob seznámení. Ostatní mi řekli, jak se jmenují a jak jsou staří, ale měla jsem problém představit si v hlavě konkrétní osoby, jelikož jsem nevěděla, kdo je kdo. Stejně tak bylo poměrně těžké postavit avatary do rovné řady, jelikož ve hře je délka kroku do určité míry nastavená. Také jsem neměla pocit, že by někdo na základě téhle hry více poznal mě, ani že bychom si vybudovali nějaké týmové pouto.

V realitě byla hra o poznání jednodušší. Když se mi spolužáci představili, mohla jsem si je konečně spojit s konkrétním obličejem a ne pouhým avatarem. Bylo snadnější se pohybovat i seřadit, přestože udržet rovnováhu na židlích dalo občas zabrat. Nikdo se nepřekřikoval, protože jsme viděli, když někdo otevíral pusu na rozdíl o SL, kde jsme nevěděli, jestli někdo jiný zrovna taky nezapnul svůj mikrofón. Časově to také bylo o dost méně náročné. Jako další detail je i fakt, že naživo nedocházelo k šumu způsobenému technikou ani ke zkreslování hlasů. Hra byla sice krátká, takže nemůžu říct, že by to příliš prohloubilo naše týmové vztahy a spolupráci, nicméně aspoň jsem už viděla, se kterýma lidma to vlastně mluvím a spolupracuji.

Na závěr mám tedy názor, že současné virtuální prostředí se v záležitostech seznamování, spolupráce a prohlubování vztahů s realitou ještě zdaleka nedá srovnávat. Kdo ví, jak tomu ale bude, když se technologie budou neustále dále vyvíjet.

 team_001

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat