Chráněno: Status hrdosti – Kapitola čtvrtá

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Status hrdosti – Prolog

Status hrdosti

Prolog

,,Slova, jenž pravím; nechť bohové je nyní vyslechnou. Nechť vyslechnou je nebesa zřetelně, též neomylně. Tímto okamžikem až po moment, v němž titulu svého se vzdám, slibuji čestnou službu svou zemi této. Nebudu tázati se zla, ni spravedlnosti. Neuposlechnu úmyslů svých, ni pokušení moci nepodlehnu. Nebudu stavěti dobro své ni blízkých před zemi svou. Tělo mé je půdou, po níž kráčí lid můj, krev má je tekutinou svatou, jež vdechuje život národu mému a srdce mé jest vůlí lidu a královou.
Nezřeknuti se role své, následovati tato slova, stanu se mečem, též štítem. Takto přísahám.“

Zaklapla knihu a zastrčila ji zpět do přihrádky. Pak se s mírným úsměvem otočila ke knize zády a vyšla směrem ke dveřím, kde viděla stát siluetu osoby zahalenou v oslepujícím svitu slunce. Osoba k ní natáhla ruku. Mladá žena ji bez zaváhání s ještě větším úsměvem na tváři přijala a spolu odešli.

Status hrdosti – Kapitola třetí

Status hrdosti

Kapitola třetí

Výpad. Seknutí. Otočka, otočka. Seknutí. Ustoupit. Obrana. Skrčení, podkopnutí. Vztyk a sek. Otočka. Sek, sek, sek. Otočka, ústup, výpad, sek!
Celá udýchaná se narovnala a otřela si pot z čela. To nestačí. Více síly, rychleji, silněji, mnohem rychleji. Znovu se připravila do základního postoje a začala kolem sekat mečem v různých útočných i obranných pohybech.
,,Seii,“ ozval se za ní hlas.
Přestala s tréninkem a otočila se k siluetě muže. ,,Otče. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil.“
,,Nevzbudil,“ zavrtěl mírně hlavou muž opírající se o stěnu kousek od dveří. ,,Nemůžeš spát? Je příliš brzo ráno, aby jsi byl vzhůru a trénoval.“
Zasunula meč do pochvy u pasu, zhluboka se nadechla a vydechla a zcela uvolněná přešla k muži. ,,Zdál se mi sen z minulosti,“ přiznala se. ,,O dni, kdy jsem se poprvé začal učit šermířství. Jakmile jsem se vzbudil, nemohl jsem odolat nutkání trochu trénovat.“
Muž pokývl svou napůl plešatou hlavou. ,,Rozumím tvým pocitům, ale nepřeháněj to. Uspěchanost a zbrklost k ničemu nevedou, maximálně ke zranění; obzvlášť v tuto hodinu. Teď běž znovu spát.“
Sei na chvíli váhavě sklopila zrak k podlaze, než si odepnula opasek s mečem od pasu a odevzdaně pronesla: ,,Dobře, otče. Dobrou noc, tedy.“ Prošla kolem něj ven z místnosti a zamířila chodbou ke svému pokoji. Cítila, jak jí ještě z adrenalinu bije srdce, ale sama si uvědomovala, že její otec má pravdu. Zbrklé noční tréninky se slabou viditelností mohou vést akorát ke zranění. Proto sotva vešla do pokoje, odložila meč na své obvyklé místo, rychle se převlékla do suchého oblečení a znovu si zalezla do postele pod přikrývku.
S doufáním, že tentokrát se jí nebudou zdát žádné sny, nedobrovolně usnula na dobu dalších několika hodin.

Turnaj bojových umění? Přečetla si v duchu nápis na plakátu přibitém ke stěně jednoho stánku na náměstí.
,,Promiňte,“ oslovila ženu sedící v křesle u onoho stánku. ,,Co je to ten turnaj?“ ukázala na papír.
,,Copak jsi o tom neslyšel, chlapče?“ zeptala se překvapeně žena slabým hlasem. Když Sei zavrtěla hlavou, začala vysvětlovat. ,,Je to menší bojová slavnost,“ lehce se usmála. ,,Je povolena účast i běžným občanům, ale převážně je to soutěž, kde pánové přihlásí své otroky a ti pak mezi sebou bojují, dokud nezbude poslední. Výherce samozřejmě dostane příslušnou odměnu,“ podotkla.
,,Aha. Tady se píše, že se to koná zítra v malé aréně. Což znamená, že bych-“
,,Ani se neobtěžuj, chlapče,“ přerušila ji žena. ,,Není to místo pro takové, jako jsi ty.“
,,Hm?“
,,Sice se tomu říká slavnost, ale v realitě se otroci navzájem zabíjejí pomocí různých zákeřných taktik, jen aby vyhráli pro svého pána. Není jich příliš, co ve výsledku přežijí,“ odůvodnila. ,,Jestli máš ale přesto zájem, nebudu ti bránit.“
Sei se na ženu mile usmála. ,,Děkuji za varování. Můžu vás ujistit, že nemám zájem se účastnit. Pouze jsem byl zvědavý,“ řekla stále s úsměvem.
Pak podala ženě stříbrnou minci. ,,Vezmu si tři jablka, prosím,“ požádala ji.
Žena se na ni taktéž mile usmála a vzala si minci. ,,Děkuji.“
Sei v rychlosti vybrala z koše tři jablka. ,,Drobné si nechte,“ zarazila ženu, jak jí podávala několik měděných mincí na zpátek. ,,Nashledanou,“ rychle se rozloučila a odběhla od stánku.
,,Ele! Mikhu!“ oslovila je a hodila po každém jedno jablko.
,,Ouha!“ vyjekl El a sotva se mu podařilo ovoce chytit. ,,Nemůžeš dělat takový věci bez varování!“
,,Vždyť jsem vás varoval,“ namítla Sei s úšklebkem.
,,Chm!“ ozval se ještě nespokojeně El a zakousl se do jablka.
,,Jo, zjistil jsem, že se zítra odpoledne v malé aréně koná turnaj,“ oznámila jim. ,,Zítra nemáme trénink armády, nechcete se jít kouknout?“
,,Myslíš ten otrocký zápas?“ ujišťoval se Mikh.
Sei chvilku zaváhala s odpovědí. ,,Jo, přesně ten,“ řekla nakonec.
,,Ploč ne?“ souhlasil El s plnou pusou. ,,Šejnak nemáme nic jinýho na pláči.“
,,Mluv nebo jez. Vyber si laskavě jen jedno,“ okomentoval Mikh suše chování svého nej kamaráda. ,,Ale jo. Máme čas, tak proč tam nezajít.“
,,Fajn, tak dohodnuto,“ usmála se spokojeně Sei a sama se zakousla do jablka. ,,Kde se sejdeme, Mikhu?“
,,U arény bude asi dost lidí,“ uvažoval nahlas. ,,Co u kováře ulici od arény?“ navrhl pak.
,,Myslíš obchod toho starého, mlčenlivé chlápka?“
,,Jo, to je on.“
,,Tak jo. Začíná to v pět odpoledne, tak si dejme sraz někdy kolem čtvrté, ať stihneme koupit lístky.“
,,Domluveno.“
,,Jaký domluveno?! Nerozhodujte šecko beze mě!“ zaprotestoval El.
,,Dva proti jednomu,“ řekl na to jen Mikh. ,,Stejně by ses musel podřídit.“
,,Takže jste radši došli k závěru, že ptát se na můj názor je zcela zbytečný?!“
,,Přesně tak. Stejně by to byl sotva rozumný názor,“ shrnul to Mikh provokačně.
,,Což- Hej! Tak tohle bylo už moc i na mě!“
,,Copak sis ještě nezvykl?“ ušklíbl se Mihk a v klidu se zakousl do jablka.
,,Ty zatracenej! Tentokrát za to vážně zaplatíš!“ křikl plavovlasý mládenec, rychle okousal zbytek jablka a skoro ihned ho polkl. ,,Dělej! Jdeme si to rozdat! Jestli tě porazím, hezky se mi omluvíš a pozveš na příští oběd!“ vyzval ho Elereth.
,,Jak chceš. Ale v opačném případě veřejně připustíš, že tvé názory nemají žádnou cenu a na oběd mě zveš ty,“ souhlasil rychle Mikhail s pobaveným úšklebkem.
,,Dělej, Seii! Okamžitě padáme na cvičiště! To je odtud nejbíž!“ prohlásil El a vyběhl vpřed; cestou zároveň vyhodil ohryzek do jednoho z košů. Mikh ho s lehkým úsměvem následoval.
Jak Sei běžela za nimi, nemohla se ubránit smíchu, který se dral ven z jejího těla.

Upírala pohled na mladou ženu tmavší pleti. Její vlasy byly uhlově černé a svázané v dlouhém copu, oči sytě modré barvy. Byla vysoká, opravdu hubená jen s malým poprsím a úzkými boky. Přesto vyzařovala dostatek ženského šarmu. Sei z ní doslova nemohla spustit oči, sledovala každý její pohyb, každé nepatrné zvlnění, každý sotva postřehnutelný úhyb do strany. Dokonce i když černovláska spadla na zem, Sei zůstávala nadále okouzlená jejími činy a chováním. Pak se obraz mladé ženy nějak zakymácel, Sei otočila hlavu a pohlédla na plavovlasého blonďáka po její levici, co do ní trkal loktem. Něco jí s mírným úsměvem říkal a zároveň ukazoval prstem směrem dolů. Všimla si, že Mikh, částečně schovaný z jejího zorného pole za Elerethem, taky něco začal říkat. Pak si uvědomila, že i ona sama něco říká, na což se El viditelně začal smát. Sei však jen opět pohlédla na černovlásku, která znovu stála na nohou, a po chvíli zavrtěla hlavou.
V tom se její pohled začal pomalu zatemňovat, dokud Sei neviděla nic než tmu.
Pak se probudila.

,,Pro kolik to bude?“ zeptal se muž za stolkem před arénou.
,,Pro tři,“ odpověděl Mikh a vytáhl měšec s mincemi.
,,První, druhá nebo třetí oblast?“ ptal se dál.
Mikh se zběžně podíval na Sei a Ela a pak hromadně rozhodl. ,,Druhá bude stačit.“
,,Devět flórů,“ pronesl následně muž a nastavil ruku.
Mikh beze slova napočítal devět stříbrných mincí a položil je do jeho velké dlaně. Následně sám obdržel na zpátek tři lístky.
,,Díky,“ řekl ještě rychle a odešel bokem k Sei a Elovi.
,,Devět?!“ zvolal El. ,,To je drahý!“
,,Tři mince na osobu,“ promluvila Sei. ,,Myslím, že to je běžná cena.“
,,První oblast by byla rozhodně o dost dražší,“ poznamenal Mihk. ,,A ze třetí bychom asi špatně viděli, tak jsem usoudil, že druhá bude nejlepší volbou.“
,,Jo, s tím souhlasím,“ přikývla Sei. ,,Každopádně, pojďme se postavit do řady u vstupu. Stáli jsme na lístky déle, než jsme očekávali a už nám nezbývá moc času.“
,,To je fakt.“
Prošli kolem hloučku lidí postávajících v řadě na lístky a vydali se naokolo kolem kulaté budovy malé městské arény s názvem Seirath. Podle všeho byla postavena někdy před skoro sto lety a využívala se jako hlavní místo pro gladiátorská utkání. Poté, co ale byla následně postavena o dost větší a významnější aréna, většina hlavních soubojů byla přesunuta tam. Proto byla v současnosti budova skoro polovinu času nepoužívaná a větší akce se v ní pořádaly jen výjimečně. Dnešek byl jednou z těchto výjimek.
,,Támhle je dost místa!“ ukázal El kousek před ně na neobsazenou část kruhové lavičky. Prošli kolem několika již sedících lidí a posadili se.
,,Fíha! Brzy to začne! Vážně se těším!“ zajásal Elereth. Mikh jen zavrtěl hlavou nad jeho nadšením.
Sei taky vrtěla hlavou, ale z jiného důvodu. Rozhlížela se totiž po okolí. Jak jsem si myslela… tohle místo…
,,Vážení pánové a dámy!“ ozval se najednou hlas. Sei pohlédla dolů k aréně a všimla si muže stojícího uprostřed s rozpaženýma rukama. Všechen hluk rázem v okamžiku utichl. ,,Dovolte mi přivítat vás na dnešním turnaji bojových umění. Mé jméno je Krill le Rabath a dnes budu vaším komentátorem. Dnešního festivalu se bude účastnit šedesát tři bojovníku různých věků, pohlaví i ras. Ti všichni se spolu utkají v hromadném boji všichni proti všem. Ten, kdo bude jako poslední stát na nohou, získá odměnu sto padesát flórů. Předem varuji všechny slabší povahy: připravte se, že bude stříkat krev a bude se umírat!“ Na ta slova se arénou ozval jásot několika hrdel.
Jakmile hukot trochu ustal, rozhodl se Krill le Rabath pokračovat. ,,Tak tedy, bez dalšího zdržování, přivítejme naše dnešní účastníky!“
Za dalšího bouřlivého jásotu se z boku arény začali dovnitř sypat opravdu různí lidé. Někteří velcí, jiní malí, někteří s pořádným brněním, další sotva v nějakém oblečení. Jedna věc ale byla stejná pro všechny. Každý z nich do posledního byl viditelně řádně ozbrojen. Nepochybně nebyl nikdo, kdo by neměl přinejmenším dvě zbraně.
Sei je bedlivě sledovala, jak vcházeli do středu, ale v tom velkém počtu sotva dokázala rozpoznat osobu, kterou hledala.
Komentátor se mezitím sám přesunul do první řady v hledišti. ,,Všichni tito lidé se rozhodli postavit tváří v tvář možné smrti a přijmout tuto výzvu. Ač někteří na příkaz svých pánů, přesto teď hrdinsky stojí přímo před našima očima. Pojďme společně zhodnotit, kdo z nich je nejsilnější a být svědky statečného konce života spousty z nich.“
Upřímně řečeno, Sei ta slova nebrala zrovna nejlépe. Bylo prakticky zřejmé, že se sem lidé přišli jen podívat na několik brutálních smrtí a bavit se u toho. Přesto se ale dříve pevně odhodlala, že udělá cokoliv, aby zesílila. A přesně tenhle typ boje na život a na smrt jí dá nepochybně spoustu rad do budoucna. Proto jen zatnula pěsti a vyčkávala, než to vypukne.
,,Tak tedy, všichni se připravte!“ Na tento pokyn účastníci tasili své různorodé zbraně a obezřetně se postavili do svých postavení. ,,Tímto zahajuji tento slavností turnaj! Boj!“
V dalším okamžiku se bojovníci vrhli jeden na druhého a začali se surově bít, sekat a zabíjet. Netrvalo dlouho, než se objevily první oběti a za řevu diváku padali jeden za druhým bojovníci k zemi.
V té chvíli ji Sei spatřila. Nádherně okouzlující černovlasou ženu. S každou její otočkou za ní vlál dlouhý cop havraních vlasů a její mandlově nahnědlá pleť působila zvláštním exotickým dojmem. Soustředila se na ni a zaujatě ji pozorovala. Sei nemohla přijít na to, co jen se jí na jejích pohybech nezdá. Spatřila, jak žena rázem ztratila rovnováhu, když zavadila o nějaké tělo na zemi a spadla na zadek. Po chvíli se ale zase zvedla. Následně do Sei El zadloubal loktem a ta se na něj obrátila. Měl na tváři lehce pobavený úsměv a ukazoval směrem dolů. ,,Vidíš tu černovlasou holku? Je fakt naprosto neschopná. Všem útokům sotva uhýbá a sama nedokázala zasadit jedinou ránu. Teď dokonce spadla.“
,,Je pravda, že vypadá jako by byla na špatném místě,“ souhlasil Mikh zcela vážně.
,,Myslíte? Já nějak nevím…“ reagovala Sei.
,,Hahaha, co bys na tom chtěl vědět? Viditelně neumí vůbec bojovat,“ smál se El, zatímco se Sei opět obrátila na černovlásku. Tentokrát ji ještě zaujatěji sledovala. Něco tu prostě nehraje, uvažovala zmateně. Pokud opravdu neumí bojovat, jak je možné, že jsou všechny její pohyby tak hladce plynulé? Je pravda, že sice uhýbá všem útokům jen tak tak, ale to taky znamená, že ji zatím nikdo nedokázal trefit. I když polovina bojovníků je už mimo hru, ona zůstává nezraněná a dokonce sama ani pořádně nebojovala. Ne… nebojovala vůbec. Ještě nezasadila jedinou ránu! Upřeně pozorovala ženu, jak se hýbe, každičký sebemenší pohyb a jen vrtěla hlavou neschopná věřit tomu, co vidí. Žena úhledně a zcela nenápadně uhýbala všem útokům v poslední možné chvíli jen tak akorát, aby žádný útočník nestihl změnit směr útoků a sám bezmocně ztratil rovnováhu. Meč samotný taky používala k manévrování místo útočení a na první pohled nesmyslné máchání zbraní ve vzduchu jí ve skutečnosti pomáhalo v otáčení a udržování rovnováhy. Sei jen mlčky třeštila oči nad mistrovskou technikou oné ženy. Proč… se mi o ní zdálo? pomyslela si najednou, neschopna však najít odpověď.
Když bylo zápasníků zhruba posledních deset, zaútočil jeden muž soustředěně přímo na černovlásku, která se tak tak vyhýbala jeho meči v podivných a na oko nemotorných pohybech. Přečkala takhle několik úderů, než z naprosto neznámého důvodu ukročila na špatnou stranu a soupeř ji tak zasáhl mečem. Žena se zhroutila k zemi a zůstala ležet. V té chvíli se na muže vedle ní nařítil další bojovník a začali spolu zápasit. Sei nechápavě koukala na povalenou černovlásku, ignorujíc hlasy jejích kamarádů a ostatních přítomných. V hlavě si přehrávala onu scénku, kdy byla zasažena a pak jí to došlo. On ji ve skutečnosti nesekl. Trefil ji plochou částí čepele, takže přinejhorším může mít modřinu nebo lehkou zlomeninu. Přesto zůstává ležet na zemi. Proč? Že by to bylo úmyslné? Je možné, že počkala na chvíli, kdy se k nim bude blížit další účastník vřavy, který by s jistotou zaměstnal onoho muže, aniž by měl šanci si vůbec potvrdit, že ženu opravdu vyřídil? Ne, nepřemýšlím nad tím jenom moc…? Tím si Sei nebyla jistá.
Jeden fakt ale zůstával: až do samotného konce se už žena ze země nezvedla.

,,Heh, no nevím, či za to ty peníze vůbec stály. Stejnak nakonec vyhrál nějakej svalnatej obr, žádný překvápko se nekonalo,“ pronesl nespokojeně El, zatímco procházeli uličkou směrem od arény.
,,Co bys chtěl? Většina bojovníku byli přihlášení otroci, kteří ani neměli úmysl bojovat. Kromě několika zoufalých šílenců se ve směs snažili co nejmírumilovněji prohrát a sami nikoho závažně nezranit. Určitě jich několik umřelo, ale většina se z toho dokáže vyléčit,“ objasnil mu situaci Mikh.
El se na něj nakysle díval. ,,Hele vždycky sem si to říkal, ale to tvý rozumování mi často pěkně leze krkem. Nejsem slepej ani blbej, abych nevěděl vo co jde.“
,,Ah… promiň,“ omluvil se zcela upřímně Mikh. ,,To jen že ty obecně vyzařuješ takovou tu auru a navíc podle zkušeností z minulosti jsem usoudil, že je lepší ti takové věci vysvětlovat.“
,,Ty… za-tra-ce-nej!“ vypěnil zase El. ,,Zase si koleduješ! Copak si zapomněl, jak sem tě zrovinka včera porazil?!“
,,Hm?“ zarazil se Mikh uprostřed chůze a váhavě se podíval na blonďáka. ,,Počkat… Myslíš tu jednu výhru z pěti?“ ujišťoval.
,,Z jakejch pěti sakra?! Jasně sem tě porazil.“
,,No tak to teda ne. Přestaň laskavě zapomínat to, co ti nepřijde vhodné,“ namítl Mikh. ,,Zítra mi hezky platíš oběd. Že jo, Seii?“
,,Eh?“ vydala ze sebe překvapená Sei. Za ty tři týdny, co spolu strávili, si oblíbila rozhovory mezi nima dvěma, protože byly osvěžující i zábavné. Ve chvíli, kdy se do nich ale měla zapojit, to už byla jiná věc. ,,Um… Pokud vím, tak Mikh vyhrál čtyři ku jedné,“ vzpomínala.
,,Hej!“ křikl na ni El. ,,To snad ne?!“
,,Ale jo. Jen zkus zapojit mozek a povzpomínat,“ doporučil mu brunet a zase se dal do chůze.
El se vydal za ním a ještě nějakou dobu něco nespokojeně brblal, než to konečně vzdal.
Sei však teď přemýšlela nad něčím úplně jiným. Nemohla vypustit z hlavy onu ženu a její pohyby.
Po chvíli zastavila ona.
,,Hm? Vo co jde?“ zeptal se jí překvapeně El.
,,Vzpomněl jsem si, že mám doma něco na práci,“ oznámila Sei. ,,Promiňte, musím hned jít. Uvidíme se zítra,“ dodala, rychle jim mávla na rozloučenou a rozeběhla se ulicí.
,,Poč-“ křikl za ní blonďák, ale v půlce slova se zarazil, protože Sei utíkala bez ohlížení pryč. ,,Občas je fakt divnej,“ okomentoval její chování.
,,Co ty víš. Třeba to je nějaký závažný důvod. Jinak by tak nespěchala.“
,,Hm…?“ zaváhal El nad jeho slovy. Pak se zasmál. ,,Haha, kdyby tě teď tak slyšel Sei.“
,,Cože?“ nechápal Mikh.
,,Řek si ‚nespěchalA‘,“ poznamenal. ,,Sei by se na tebe za to určitě naštval.“
,,Ah!“ Mikh se rychle chytl za pusu. Pak dal ale ruku pryč a namísto toho se usmál. ,,Jen jsem se přeřekl. Ale máš pravdu, tak mu to hlavně neříkej,“ pronesl lehkovážně.
,,Hmm, dyž mi odpustíš ten zítřejší oběd…“
,,Ani to nezkoušej,“ zasmál se Mikh. ,,Maximálně si s tebou dám další zápas.“
,,Tak platí!“

Prohledávala truhlici, vytahovala z ní různé zbraně a zase je schovávala dovnitř. Zkoušela i zbraně zaházené kdesi vzadu na hromádce, pohřbené prachem, ale taky neúspěšně.
,,Bože… Všude je plno špatných zbraní a zrovna když člověk jednu potřebuje, nikde nic,“ mumlala si nespokojeně. Už se to chystala vzdát, když v tom si všimla meče ležícího v rohu, který ještě nezkoušela. Zvala ho do ruky a čepel šla okamžitě k zemi, až si málem vykloubila zápěstí. ,,Uch!“ vydechla překvapeně. Pak chytila meč silněji do obou rukou. Chvíli si ho prohlížela, potom ho položila na svoji paži kousek za rukojetí, ale meč se sám převážil a svezl k zemi za čepelí. Perfektní.
,,Seii? Jsi to ty?“ ozval se najednou hlas a do místnosti vešel vysoký muž. ,,Co to vyvádíš? Neříkal jsi, že jdeš s přáteli do města?“ zeptal se, jakmile spatřil dívku obklopenou spoustou zbraní.
,,Taky že jsem ve městě ještě před chvílí byl. A omlouvám se za hluk, něco jsem hledal.  Což mi připomíná, otče, mohl bych si nechat tento meč?“ zeptala se Sei a přešla ke svému otci s mečem. Ten si ho zběžně prohlédl.
,,Ten meč je ale naprostý odpad. K čemu by ti byl?“
Sei se na tváři objevil lehký úsměv. ,,Něco bych rád vyzkoušel.“
Muž pokrčil rameny a zase se k ní otočil zády. ,,Dělej, jak myslíš,“ řekl pak a odešel.
,,Děkuju,“ reagovala spokojeně Sei. Rychle pouklízela různé zbraně a vyběhla z místnosti. Procházela dlouhou chodbou, než vešla do jiného pokoje, který byl pro změnu úplně prázdný. Tady vždy za ty roky trénovala, když byla třeba. Tichá, prázdná místnost, kde ji nic ani nikdo nerušil.
Postavila se do středu místnosti a natáhla před sebe ruku s mečem. Chvilku ji tak držela, pak si mečem protočila v dlani. A následně svěsila roku zase dolů. Tohle bude těžší, než jsem čekal. Meč bylo extrémně těžké udržet, příliš těžká čepel převažovala rukojeť a jenom držet zbraň vzpřímeně před sebou bylo namáhavé jak na svaly, tak i na zápěstí. Jakmile si pak protočila rukojetí v dlani, nemohla už meč dále unést.
Po chvíli znovu zvedla zbraň před sebe a zaujala základní postavení. Tentokrát zkusila piruetu. Sotva se však zatočila dokola, okamžitě zjistila, že nemůže zastavit a její lehké tělo se jen bezmocně točilo za čepelí meče. Nakonec se jí už nepodařilo správně překládat nohy a místo toho o svoji nohu zakopla. S krátkým výkřikem se řítila k zemi, zatímco meč jí vyletěl z ruky.
Tvrdě dopadla obličejem na zem. ,,Au…“ zvedla se po pár sekundách pomalu do sedu. Prsty kontrolovala, jestli si při pádu náhodou nezlomila nos, k její úlevě naštěstí ne. ,,Sakra. To bylo hodně nebezpečné.“ Chvíli jen očima koukala na meč ležící opodál, pak se zvedla z parket a přešla k němu. ,,Jde se pokračovat…“
Vzala meč do dlaně, na chvíli v soustředění sklopila víčka a pak se znovu uzavřela jen ve svém vlastním světě.

Status hrdosti – Kapitola druhá

Status hrdosti

Kapitola druhá

Ležela na bahnité zemi jedné z bočních uliček. Nehybně, zesláble, na pokraji vědomí. Déšť nepřestávaje padal na její zmáčené tělo, zatímco se snažila ze všech sil udržet vzhůru. Nebyla si jistá, proč si to myslela, ale měla pocit, že by neměla usínat. Hlavně zůstat vzhůru.
Kolem se rozléhal křik a brek. Šel cítit stále ještě doutnající kouř a pach krve. Kdyby vzhlédla, nepochybně by viděla mrtvá těla. Jenže na něco takového stejně už neměla sílu.
Jen neusínat.
Byla jí zima. Promrzlá naprosto na kost, jen se nekontrolovatelně třásla a zesláble nabírala do plic a opět vydechovala ledový vzduch.
Cítila, jak jí tělem proudí bolest, ale nebyla si zcela jistá, co měla zraněné. Možná ruku? Možná nohu? Nebo snad i něco jiného? To netušila.
Pokusila se pohnout rukou, ale sotva dokázala trochu rozhrábnout bahno pod sebou a všechna nasbíraná síla byla opět pryč.
Hlavně neusínat…
Šplich, šplich.
Uslyšela kroky, které zastavily někde kousek od ní.
,,Uh…“ vydala ze sebe tiché zasténání ve snaze vzhlédnout, ale bylo to marné.
Pak však ucítila, jak ji někdo popadl za pas, zvedá ze země a přitahuje do náruče na svůj klín. Bolest v jejím malém promrzlém tělíčku se tupě ozývala, ale ona ji ze všech sil ignorovala.
Pomalu otevřela oči a spatřila rozmazanou mužskou tvář.
,,Děvče…“ promluvil k ní podivným tónem hlasu. ,,Nechtěla bys…“ Zbytek slov už nepostřehla, neboť se v té chvíli rozplynula v temnotě v okamžiku, kdy se zprudka probudila do sedu.
Chvíli přitupěle zírala do prázdna. Pak si obličej zakryla rukou a znovu sebou plácla na postel.
,,Už zase ten sen… Po tak dlouhé době,“ zamumlala v tichosti. ,,A to jsem si myslela, že už od toho budu mít klid,“ povzdychla si otráveně.
Pak se přetočila na břicho a zabořila hlavu do polštáře. Ani nevím, které z těch dvou druhů snů jsou horší. Jedny mi vracejí noční můry minulosti a druhé zase…

Sama si sotva uvědomovala, jak moc ji minulý sen rozhodil, dokud na ni nepromluvil kapitán. Tak se lekla, že jí málem srdce vyskočilo hrdlem ven.
,,Seii, poslouchal jsi?“
,,Ah… Omlouvám se,“ přiznala se popravdě.
Bernandor si povzdychl. ,,Tak ještě jednou. Dnešní trénink bude ve dvojicích boj jeden na jednoho. Ty mi pomůžeš během ukázky.“
,,Dobře, rozumím,“ přikývla Sei. Nachystala si meč a postavila se proti veliteli jednotky.
,,Jako první, před každým úderem uděláte takhle kruh rukou,“ vysvětloval a zatočil celou paží s mečem velké a rychlé kolo. ,,Potom zaútočíte. Ne příliš rychle, hlavně soustředěně. Miřte na co nejsložitější a nejzákeřnější místa.“ Sotva to dořekl, udělal výpad na Seino levé stehno, což stihla naštěstí bez problému zastavit, protože jak sám předtím řekl, úder nebyl nijak zvlášť rychlý. ,,Teď jsi na řadě ty, Seii,“ pobídl ji a stáhl svůj meč opět k sobě a připravil se na obranu.
,,Ano, pane.“ Protočila mečem ve vzduchu kruh a zaútočila na jeho pravý bok. Ránu zastavil a Sei následně přestala s útokem a znovu se postavila k obraně. Bernandor opět protočil mečem a zaútočil. Takhle to zopakovali ještě několikrát a poté se obrátili k ostatním.
,,Tímhle způsobem si utvoříte dvojice a budete dnes trénovat,“ prohlásil velitel.
,,Pane,“ zvedl jeden z mužů ruku.
,,Hm?“
,,Jaký má smysl dělat ten kruh před úderem?“
,,Došlo by ti to ve chvíli, kdy bys to sám zkusil, ale odpovím. Meč je těžký. Takhle ho zvednou nahoru vám pomůže budovat svaly. Zároveň rychlé zhoupnutí do kruhu vás donutí držet meč pevně, ať vám nevyklouzne a taky mít volné zápěstí, jinak by vás ten prudký pohyb bolel. Jednoduše řečeno, pomáhá v manipulaci se zbraní a zároveň si tak zvyknete na její váhu, což povede k dokonalejším útokům i obraně,“ vysvětlil podrobně. ,,Další otázky?“ Rozhlédl se po přítomných. ,,Výborně. Tak se tedy rozdělte do dvojic, po čtvrt hodině vám dám vědět a dvojice si vystřídáte s těmi, co jsou nejblíž,“ dodal. ,,Tak. rychle do toho!“
Sei se okamžitě spárovala s první osobou, kterou kolem uviděla volnou. Jí samotné se trénink nezdál příliš těžký, ale když sledovala ostatní, usoudila, že nebyl asi ani příliš lehký. Rozhodla se zaměřit převážně na zákeřně mířené útoky a podle reakcí svých různých soupeřů zkoumala, jaký druh úderů je obecně nejúčinnější. Pravákům šlo obecně hůř vykrýt údery cílené na jejich pravou stranu, kde drželi meč. Rychlé vytočení rukou či správný odhad vzdálenosti a vhodné držení jim dělalo obzvlášť problém u úderů na jejich pravý bok ve výšce pasu až ramen. Usoudila, že u leváků to bude přesně naopak. Další obecně problematickou částí byly útoky ve výši lýtek. Protože mířila tak nízko, nemohla dát do meče patřičnou rychlost ani sílu, na druhou stranu se ale dočkávala vysoké efektivity, poněvadž většina lidí pouze natáhne dolů ruku s mečem a nesnaží se pořádně pokrčit kolena.
Jak čas ubíhal, snažila se o všechny možné útoky, co ji napadly a zapamatovávala si každou důležitou informaci, kterou získala. Poté, co vystřídala alespoň šest soupeřů, dal Bernandor pokyn k pauze na další čtvrt hodiny. Bez váhání se vydala napít vody kousek od jejich stanoviště. Spousta lidí šla s ní a než na ni vůbec došla řada u vědra a vrátila se, byl čas pokračovat. V tomhle duchu trénink probíhal celé dopoledne až do jedenácti hodin, kdy byli konečně rozpuštěni.
Rozvrh pro povinné cvičení jejího oddílu byl takovýto: dopolední trénink od osmé hodiny až po jedenáctou a pak stejně dlouhý trénink od čtvrté odpoledne po sedmou večer. Ve volné chvíli mezi dopoledním a odpoledním výcvikem šla většina členů jejího oddělení na oběd do svých domovů. Někteří výjimečně chodili do hromadné armádní jídelny. Sei v jídelně sama nikdy předtím nebyla, proto nemohla soudit, jak tamní jídlo chutná, ale doteď neslyšela, že by si někdo stěžoval.
,,Hm? Ty nejdeš s náma, Seii?“ otázal se jí El, jakmile zpozoroval, že je dívka nenásleduje k východní bráně, kterou obvykle procházeli na cvičiště.
,,Na něco jsem si vzpomněl,“ odpověděla Sei směrem k její skupince. ,,Běžte beze mě, já se ještě někde stavím.“
,,Někde? Kde? A pro- Au!“ Vyjekl Elereth, když mu Mikh vrazil loktem do žeber.
,,Přestaň se tak vyptávat. Je to otravné,“ pronesl suše jeho kamarád.
,,Vrážet si mi kvůli tomu nemusel! Jen sem se chtěl zeptat! Co je na tom špatnýho?!“ bránil se naštvaně blonďatý mládenec.
,,Příliš zvědavé lidi nemá nikdo rád. Copak jsem tě o tom už několikrát nevaroval?“ pokračoval zcela klidně Mikhail.
,,Cože?! Ty zatracenej-“
,,Notak, Ele. To by stačilo. Hejbni sebou, ať tady nekysneme na vždy,“ ozval se druhý blonďák ve skupině.
,,Už i ty, Rathe?! Dyť sem nic neudělal!“ bědoval nakrkle El.
,,Nechte ho být,“ vpojil se do rozhovoru poslední člen, Alumin, svým kouzelným hlasem.
,,Ah, konečně aspoň nějakej spojenec!“ zaradoval se Elereth.
,,Však on by nás dohnal, i kdybychom ho tu nechali,“ dodal Alumin. Následně se otočil o sto osmdesát stupňů a vydal se k bráně. Mikh a Rath ho následovali.
Elereth se zoufale obrátil k Sei. ,,Řekni… Udělal sem jim něco?!“ zabědoval. ,,Tenhle přístup je vůči mně trochu nefér, nemyslíš?!“
„Ah…“ bylo vše k čemu se Sei zmohla, zatímco potlačovala smích.
,,Vážně tě tu necháme, Ele!“ zavolal ještě Mikh.
,,Hej! Počkejte, vy šmejdi!“ křikl za nima. ,,Zatím, Seii,“ rychle jí mávl rukou na rozloučenou a rozeběhl se za ostatními.
Sei je ještě chvíli s dušeným smíchem pozorovala, než zmizeli v hloučku lidí.
Nakonec se vydala svým směrem.

Po několika minutách zastavila u velké budovy. Přesně v této budově byla i před více než týdnem kvůli ošetření své ruky. Ta už byla naštěstí zcela vyléčená a kupodivu nezanechala ani žádnou jizvu.
Ze zvědavosti nahlédla k bočnímu vchodu, ale jak očekávala, tentokrát tam princ nebyl. Vlastně bylo mnohem pravděpodobnější, že už ho nikdy neuvidí. Nakonec se vrátila k čelní straně budovy a vešla hlavním vchodem. Objevila se ve velké místnosti, na svou velikost poměrně chabě vybavené. Kromě ní tam bylo dalších šest lidí. Jedna žena sedící za prostým pultem, dva muži, kteří si spolu cosik šeptali u jednoho stolu. Na židli vedlejšího dřímal nějaký mladík s hlavou položenou na stolní desce a zbývající dva pánové stáli spolu u zdi a pročítali si plánek budovy. K těm dvěma zamířila i Sei.
Když přišla blíž, zaslechla, jak jeden z mužů něco mumlá. ,,Ošetřovna…. kde je… ošetřovna…“ rozpoznala po chvíli slova.
,,Tady,“ ozval se ten druhý a ukázal prstem na papír. Pak se rozhlédl kolem sebe a kývl k chodbě vedoucí doleva. ,,Pojď, tudy,“ ponukl toho druhého.
Jakmile vyšli od plánku, všimla si Sei, že jeden muž podpírá toho druhého, který kulhá. Chvilku je zvědavě pozorovala a pak se sama postavila k papíru o rozvržení budovy.
Zběžně ho očima přejela. Co hledala, našla poměrně snadno, i přesto, že se podle nákresu jednalo o menší místnost. Vydala se chodbou po své pravici, po chvíli zabočila doprava a vyšla nahoru po kamenných schodech. Od schodů už to bylo jen několik kroků než se zastavila před dveřmi. Postavila se na špičky, aby zkontrolovala špatně viditelný nápis na cedulce dveří. Když zjistila, že je na správném místě, opět dopadla na paty a vzala do ruky kliku dveří. Pomalu dveře otevřela a nahlédla dovnitř. Místnost opravdu nebyla příliš velká a s tím, že jí v rozhledu bránily nějaké regály a taky kvůli obecnému nepořádku, působila ještě menší. Takhle od dveří viděla kromě několika úzkých, plných regálů také knihy, ležící různě na zemi ve sloupcích. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Chvíli se rozhlížela po všech těch knihách, neschopná určit, kde by měla začít hledat. Nakonec přešla k prvnímu regálu a zběžně si pročítala nápisy na hřbetech děl.
Po chvíli si dřepla na zem a kontrolovala i samotné hromádky, zatímco postupovala hlouběji do místnosti.
,,Co hledáš?“ ozval se najedou vedle ní hlas.
,,Ááá!“ křikla a polekaně vyskočila na nohy. Zároveň kolem shodila několik hromádek a knihy teď byly doslova všude. Na to teď ale vůbec nebrala zřetel. S vyvalenýma očima se podívala směrem, odkud se ozval hlas.
A tam, zcela pohodlně rozvalený na zemi a hlavou opřený o zeď s knihou v ruce ležel on.
Třeštila oči při pohledu na něj.
,,P-Pri…“ neschopna doříct slovo, jen na něj zírala.
,,Oh,“ vydal ze sebe překvapeně a odložil otevřenou knihu na podlahu tak, aby se mu nezavřela. ,,Ty jsi ten kluk, kterého jsem před týdnem potkal venku.“ Pomalu se zvedl na nohy. ,,Jak to bylo… Sai?“ pronesl zamyšleně.
,,S-Sei,“ odpověděla.
,,Ah, tak Sei,“ usmál se princ a přešel k ní blíž. ,,Nečekal jsem, že se opravdu znovu setkáme,“ přiznal. ,,Obzvlášť ne tak brzy.“
,,Princi… co tady-“
,,Ehm!“ odkašlal si a mrkl na ni.
Nejdřív nechápala, ale po chvilce jí došlo, proč ji přerušil. ,,Caenne,“ oslovila ho váhavě. ,,Proč jsi tady?“ Sotva ta slova vyřkla, cítila v puse nepříjemně sucho. Možná to byl jen její pocit, ale tykání princi jí nepřišlo zrovna příjemné.
,,Hmm…“ zatvářil se opravdu zamyšleně a chytil se rukou za bradu. ,,Proč, vskutku.“ Pak spustil ruku zpět podél těla a lehce se usmál. ,,Řekl bych, že se tady zašívám a zároveň i studuji. Tudíž dvě mouchy jednou ranou.“ Až teď jí došlo, že jeho úsměv je poměrně uličnický.
,,Aha…“ nevěděla, co víc by v této situaci měla říct.
,,A co ty, Seii? Zdálo se, že něco hledáš.“
,,Um… Jen jsem hledal nějaké magické knihy,“ přiznala.
,,Copak? Chceš se naučit magii?“ pronesl žertovně princ. ,,Jestli nemáš nadání, tak to rovnou vzdej,“ mávl pak rukou a znovu si sedl, tentokrát se opřel zády o jeden regál. ,,Není to něco, co by se člověk dokázal naučit pouhou silou vůle. Je třeba mít určité předpoklady.“
Sei ho chvíli mlčky pozorovala než se odvážila zeptat. ,,Ty takové nadání máš?“
,,Já?“ otázal se překvapeně. ,,Ale kdepak. Zvládám naprosté základy magie léčení, ale to je vše,“ pronesl zcela lehkovážně a natáhl se pro knihu, kterou si předtím odložil.
Sei nevěděla, jestli má být ohromená nebo jen odevzdaně vrtět hlavou nad jeho neopatrností. Jsou tu sami, mimo zraky lidí. A ona je ozbrojená. Kdyby chtěla, bez problému by ho v okamžiku mohla zabít. Viděla jeho bojové schopnosti a rozhodně by se jí v souboji jeden na jednoho nedokázal ubránit. Navíc když on si tady zcela bezstarostně sedí s knihou v ruce. Stačí tak málo a mohl by přijít o život. A nejen její rukou, mohl by to dokázat kdokoliv a nejspíš by se ani nepodařilo najít pachatele. A on přesto nevykazuje žádné známky obezřetnosti.
Bože, uvědomuje si vůbec tahle osoba, že je třetím princem této země? stále ho pozorovala, zatímco jezdil očima po řádcích knížky. Copak nemá žádnou stráž? To ho všichni bez problému nechají toulat se takhle samotného na místě sotva za branami armádního cvičiště, kde se boji a zabíjení vyučují tisíce mužů?
,,Oh,“ zvedl najednou hlavu od knihy a vytrhl tím Sei z jejích bludných myšlenek. ,,Vůbec si mne nemusíš všímat, klidně pokračuj v hledání. Já si tady budu dále tiše číst,“ řekl jen a vrátil se ke čtení.
Sei ještě jednou zavrtěla hlavou a opět si klekla ke knihám. Prohlížela si názvy jedné knihy po druhé, zatímco je opět stavěla do hromádek, jak byly předtím.
Magie a její obměny, přečetla si v duchu název a zarazila se uprostřed pokládání knihy na vrchol sloupečku. Sedla si na zadek a opřela se o okraj regálu. Zběžně ještě koukla na prince sedícího přes uličku než otevřela svoji knihu a pustila se do čtení.
Několik minut mlčky pročítala pár úvodních stránek, než si povzdychla, opřela si o regál hlavu a zavřela oči.
Princ Caenne si toho všiml a otočil se k ní. ,,Děje se něco? Vypadáš… vyřízeně,“ promluvil po chvíli, kdy se snažil najít vhodné slovo. Podle tónu, jakým větu dořekl, jí bylo jasné, že se mu to nepovedlo tak, jak by si přál.
Pohlédla na něj. Po chvíli tichého zvažování přiznala: ,,Nerozumím tomu.“
,,Čemu?“ zeptal se s větším zájmem a začal jí věnovat plnou pozornost.
,,Magii. Tady se píše, že je to energie proudící skrze lidská těla stejně jako krev. A že soustředěním této energie dokáže člověk čarovat. Jenže vůbec nechápu, proč tedy někteří lidé magii dokážou ovládat a jiní ne. Ty jsi to nazval ‚nadáním‘, jenže tady říkají něco o přirozené dědičnosti a to vůbec nechápu“ stěžovala si zoufale a ukazovala na knihu.
,,Ty jsi nikdy neslyšel ani o takových základech?“ podivil se Caenne. Když si všiml Seina nakrknutého výrazu, raději se dál neptal a přešel k vysvětlování. ,,Hmm… kde začít. No, jak už jsi předtím zmínil, magie je něco jako energie proudící v našich tělech, stejně jako krev. Není jisté, odkud se původem tato energie vzala. Jistý je pouze fakt, že postupem roků neustále slábne. S každou novou generací je energie, kterou je jeden člověk schopný soustředit, stále menší.“
,,Počkat. Jak stále menší? Jak jako slábne?“ přerušila ho Sei, která v této chvíli už zřejmě naprosto zapomněla, že mluví s princem.
,,Nevíš, že v minulosti žily společnosti čistě na magii? Dříve byli všichni lidé schopni mocných a složitých kouzel, díky kterým prosperovala celá společnost. Zdá se ti, že bychom dnes dokázali přežít jen s pomocí magie? Tady přichází na řadu ten pojem ‚přirozená dědičnost‘,“ lehce se usmál. ,,Každý člověk má v sobě stejné množství energie, rozdíl je pouze v části genomu schopné aktivace a hromadění této energie. Genom je prakticky soubor všech genů člověka a právě tato část se také dědí. Přirozená dědičnost je tedy označení pro zdědění dané části genomu po svých rodičích. V průběhu evoluce, tím myslím vývoje lidské rasy, ovšem podíl těchto zděděných genů aktivujících magickou energii, postupně ubývá. Než se mne stihneš zeptat, důvod opět není jistý,“ dodal a zastavil tak Sei, která už už otevírala pusu. ,,Došlo to až tak daleko, že spousta lidí není vůbec schopna magii používat, jiní tu schopnost stále mají, ale v rozdílných měřítkách,“ pokračoval. ,,Částečně to záleží na prostředí, ve kterém lidé žijí, částečně je to ovlivněné rozdíly v lidských rasách, ale jen velmi vzácně můžeš v současnosti narazit na člověka schopného složitější a silnější magie,“ vysvětlil.
,,Aha… Teď už to začínám chápat. Ale proč jednotliví lidé dokážou používat jen určitý typ magie? Pokud jde jen o schopnost aktivace a hromadění energie, tak by to mělo fungovat stejně pro různé druhy magií, ne?“ zeptala se.
,,Teoreticky to tak zní rozumně a je to i pravda. Ale vezmi v potaz, že každý člověk má talent na jinou činnost. Jeden je dobrý v boji, jiný v písařině, další v umění. Tady to funguje stejně. Každému vyhovuje jiný druh kouzel. Ovšem, dokud jsou schopni používat magickou energii, můžou se naučit skoro jakýkoliv druh magie. To jen, že většina preferuje soustředit se na jeden až dva typy.“
,,Proč?“ reagovala okamžitě. ,,Když se můžou naučit různé magie, proč to neudělají?“
,,Ty by ses dobrovolně učil něco, o čem předem víš, že v tom budeš tak či tak špatný?“ odpověděl jí otázkou, nacož zamyšleně zmlkla.
,,Myslím, že už mi to začíná být jasné,“ připustila a mírně se na něj usmála. ,,Můžu poslední otázku?“
,,Prosím.“
,,Existují magie, se kterými se člověk rovnou narodí? Myslím tím… Jako že se je nemusel nijak učit ani nic podobného.“
,,Ah, myslíš vrozené magie?“ ujistil se a když přikývla, začal zamyšleně povídat. ,,Upřímně řečeno, o vrozených magiích se toho moc neví. Jsou velmi vzácné, ale ano, existuj. Je jich opravdu málo druhů a stává se, že o nich sám člověk často až do smrti pořádně neví. Navíc se žádnou z nich nemůžeš naučit, pokud jsi se s ní nenarodil. A ve většině případů je jejich vlastníci ani neumí kontrolovat. V jiných případech je používají automaticky podvědomě. Každopádně je to velmi zrádný druh magií.“
,,A je vůbec nějaký způsob, jak se je naučit ovládat?“
,,No.. Možná by se nějaký našel ve starých záznamech. Jenže, jak jsem říkal, jsou velmi vzácné a najít záznam přesně toho typu vrozené magie, kterou jeden vlastní, je prakticky nemožné.“
,,Hmm…“
,,A teď jedna otázka z mé strany,“ usmál se na ni. ,,Proč se o tohle všechno zajímáš? Kdyby jsi dokázal ovládat nějakou magii, nepochybně by jsi znal alespoň základy teorie o magické energii, jenže to není tvůj případ. Pak mne napadá pouze možnost, že sám vlastníš nějakou vrozenou magii, která se nedávno probudila a proto jsi měl zájem zjistit víc.“
Odhady má poměrně dobré. Možná nebude tak hloupý jako neopatrný. ,,Bohužel, žádnou magii neovládám,“ odpověděla. ,,Jen jsem včera ve městě viděl kluka, který se vychloubal kamarádům, že dokáže na dálku pohnout listem ležícím na zemi. Nehledě na to, že před týdnem mě na ošetřovně paní vyléčila pomocí magie a že jsem při zápisu do armády musel použít magický brk. Takže pouhá zvědavost,“ řekla prostě.
Princ ji chvíli hodnotil podezřívavým pohledem. ,,No, ne že by na tom extra záleželo,“ uzavřel to nakonec a pokrčil rameny.
Následně Sei zavřela knihu a položila ji na hromádku vedle sebe, pak se zvedla ze země a znovu pohlédla k princi. ,,Bohužel už budu muset jít. Děkuji za všechny odpovědi na mou zvědavost. Avšak než začne odpolední výcvik, potřebuju se dostat domů, dát si oběd a stihnout se vrátit na cvičiště.“
,,V tom případě tě nebudu zdržovat,“ usmál se na ni princ od knížky. ,,Se štěstím se znovu setkáme, Seii.“
,,Pokud bude osud přát, Caenne,“ souhlasila. ,,Tak tedy naviděnou.“
,,Naviděnou.“
Prošla knihovnou, otevřela dveře a rychle vyšla z místnosti ven. Kvapně za sebou dveře zase zavřela a opřela se o ně.
,,Uf…“ vydechla. ,,Tak to bylo nervydrásající.“ Po chvíli se zase pevně postavila na nohy a tentokrát se už vydala domů.