Pohovor

Mým partnerem pro tento úkol byl Hamrus Adam.
Jeho zvolená práce byla: F&B Manažer – 4* hotel, Mariánské Lázně

Jakožto zaměstnavatel pro tento hotel jsem si od něj vyžádala 3-minutové video a pokládala mu několik otázek přes Second Life pohovor. Second Life jsme si vybrali z toho důvodu, že jsme alespoň viděli vzájemně své avatary a působil z toho tak větší pocit skutečného pohovoru. Zároveň toto prostředí máme už ozkoušené z předchozích hodin a neměli jsme žádné problémy s mikrofonem.

Tady přikládám mé otázky a jeho odpovědi:


1) Jaké jsou vaše přední dovednosti a znalost jazyků?
A.H.: Mou přední dovecností je právě perfektní znalost cizích jazyků. Angličtinu ovládám na úrovni velmi pokročilého, francouzsky jako pokročilý. Na této úrovni ovládám ještě holandštinu a indonéštinu.
2) Jaké jsou Vaše předešlé zkušenosti s podobným typem práce?
A.H.: Pracoval jsem rok jako recepční v menším penzionu v Indonésií, kde jsem se dopracoval až na vedoucího provozu.
3) Pracujete rád v týmu jako kolektiv?
A.H.: Upřednostňuji týmovou práci, protože jsem zastánce dobré komunikace na pracovišti, která pomáhá k dosažení lepších pracovních výsledků.
4) Myslíte, že jste schopný motivovat ostatní a vést širokou škálu podřízených?
A.H.: Z mé předešlé pracovní zkušenosti jsem se zdokonalil v motivování svých kolegů a následně mých podřízených.
5) Proč si myslíte, že právě vy byste byl pro náš tým přínosem?
A.H.: Preferuji přátelský přístup v týmové práci, zároveň profesionální. Mohu říci, že dokážu skvěle naslouchat lidem, porozumět jejich problémům a následně najít společné řešení.
6) Jaký je Váš vztah k zákazníkům?
A.H.: Občas na pracovišti můžeme narazit na nemilé zákazníky. Ať už mě zákazník jakkoliv vyvede z míry, vždy zachovám profesionální přístup a jsem nad věcí.
7) Stresuje Vás řešení problémů nebo rád řešíte takovéto věci?
A.H.: Je pro mě důležité vždy zachovat chladnou hlavu, při řešení problémů se vyhýbám stresu, neboť stres může zapříčinit ještě větší problém, než jaký byl doposud.
8) Je něco, co Vás snadno vyvede z míry nebo máte nepřiměřeně výbušnou povahu?
A.H.: Výbušná povaha u mě nebyla nikdy problémem. Ale má povaha perfekcionisty může někdy zapříčinit menší neshody s mými podřízenými. Můj názor ale je, že pokud je pracoviště perfektně přizpůsobeno pracovníkům, můžeme se dočkat větší efektivity.
9) Co očekáváte od svých podřízených?
A.H.: Očekávám komunikativnost. Pokud mí podřízení si nechávají problémy jen pro sebe a nedokážou sdělit své nápady nebo poznámky, dobře odvedená práce se tímto pádem nesplní.

pohovor_001

Závěr:
Čistě na základě těchto odpovědí se mi pan Adam Hamrus jako můj budoucí zaměstnanec zamlouval. Má nadprůměrné jazykové znalosti a jeho komunikační a řídící schopnosti působí také zkušeně. Jelikož však nesplnil všechny mé požadavky a neposlal mi 3-minutové video, mohu jen usoudit, že o zvolenou práci nemá takový zájem a je mu vcelku lhostejná. Bohužel takového člověka do mého 4* hotelu nemohu přijmout.

Úkol v terénu

Jeden z úkolů do předmětu Live in Second Life byla práce v terénu. Součástí tohoto úkolu jsem měli vyhledat nějaký přístroj pro vniknutí do virtuální reality a napsat o své zkušenosti.

Já konkrétně jsem navštívila Laser Manii v Olomouci a využila jejich nabídky herních virtuálních realit. Konkrétní hra se jmenovala Deadly Hunter.
Dostala jsem herní set v podobě VR brýlí a dvou ovladačů do rukou. Mým úkolem bylo hrát lukostřelce a zabíjet příšery, které na mě útočily. Celý princip spočíval v tom, že jsem vždy sáhla pravou rukou za záda, pomocí zmáčknutí čudlíku na ovladači jsem uchopila šíp a vytáhla z toulce. Ten jsem následně přiložila k luku, napnula tětivu a vystřelila.

Jednalo se o mou první zkušenost s takovouto virtuální realitou a musím říct, že jsem byla mile překvapena. Na první pohled bylo zřejmé, že jsem v herním prostředí, grafika nebyla dokonalá. Nicméně viděla jsem kolem sebe 360°, slyšela zvuky a opravdu se ve hře pohybovala a interakovala s ní.
Konkrétně mnou vybraná hra byla velice náročná. Monstra ke mně běžela a já se je snažila zastřelit šípy. Jelikož vystřelit i jen jediný šíp vyžadovalo několik výše zmíněných kroků, o to více zabolelo časté minutí. Příšery se následně přiblížily dost blízko, aby na mě mohly útočit. Byly 2x větší než já a upřímně mě v té chvíli přepadala hrůza a rozbušilo se mi srdce. Tady to způsobilo menší paniku, což vedlo i k situacím, kdy jsem šíp omylem pustila z ruky dřív, než jsem ho stihla vystřelit. Časem jsem si na pohyby samozřejmě zvykla a vše bylo o poznání jednodušší. O dvě úrovně výš po mně nějaké monstra i házela oštěpy, takže jsem  k tomu všemu musela i uhýbat do stran, takže jsem z toho měla i menší tělocvik. Jakmile jsem ale deset minut střílela z ruku, začaly mě strašně bolet ruce. Abych správně vystřelila, levou ruku jsem po celou dobu musela mít napnutou před sebe zatímco tou pravou jsem sahala pro šípy a natahovala tětivu. To vše navíc pod psychickým tlakem.

Vzhledem k tomu, že mi ze začátku uniklo z úst několik zděšených výkřiků a nadávek, slečna z obsluhy se mě starostlivě zeptala, jestli nechci více pohodovou hru. Nicméně i přes hrůzu a adrenalin, které jsem cítila, mě tato hra a střílení z luku opravdu bavilo, čehož si jde všimnout i na fotce s mírným úsměvem.

Po hře jsem se cítila velice psychicky i fyzicky unavená a jsem plně přesvědčena, že těch 15 minut stačilo. Nicméně ráda bych to v budoucnu znovu zkusila.

IMG_20181121_105308IMG_20181121_105406

Teambuilding – Second Life vs realita

Jako součást výuky jsme zkoušeli jednu týmovou aktivitu po 5 lidech.
V Second Life jsme měli za úkol pomocí diskuze přes mikrofón seřadit naše avatary do přesné řady podle našeho jména, příjmení, věku a nicku avatarů. V realitě jsme se postavili na židle v řadě a museli se stejně tak řadit, aniž bychom šlápli na zem.

Second Life mi v tomto ohledu přišel o něco těžší. Všichni se navzájem překřikovali přes mikrofony, vznikal nepříjemný šum. Nepřišlo mi to ani jako dobrý způsob seznámení. Ostatní mi řekli, jak se jmenují a jak jsou staří, ale měla jsem problém představit si v hlavě konkrétní osoby, jelikož jsem nevěděla, kdo je kdo. Stejně tak bylo poměrně těžké postavit avatary do rovné řady, jelikož ve hře je délka kroku do určité míry nastavená. Také jsem neměla pocit, že by někdo na základě téhle hry více poznal mě, ani že bychom si vybudovali nějaké týmové pouto.

V realitě byla hra o poznání jednodušší. Když se mi spolužáci představili, mohla jsem si je konečně spojit s konkrétním obličejem a ne pouhým avatarem. Bylo snadnější se pohybovat i seřadit, přestože udržet rovnováhu na židlích dalo občas zabrat. Nikdo se nepřekřikoval, protože jsme viděli, když někdo otevíral pusu na rozdíl o SL, kde jsme nevěděli, jestli někdo jiný zrovna taky nezapnul svůj mikrofón. Časově to také bylo o dost méně náročné. Jako další detail je i fakt, že naživo nedocházelo k šumu způsobenému technikou ani ke zkreslování hlasů. Hra byla sice krátká, takže nemůžu říct, že by to příliš prohloubilo naše týmové vztahy a spolupráci, nicméně aspoň jsem už viděla, se kterýma lidma to vlastně mluvím a spolupracuji.

Na závěr mám tedy názor, že současné virtuální prostředí se v záležitostech seznamování, spolupráce a prohlubování vztahů s realitou ještě zdaleka nedá srovnávat. Kdo ví, jak tomu ale bude, když se technologie budou neustále dále vyvíjet.

 team_001

Cestování Second Life vs Google Earth + Úkoly

V dnešní hodině jsme měli za úkol vybrat si památku a najít ji jak v Second Life, tak v Google Earth a tyto zkušenosti porovnat.

Mnou vybrané místo bylo Todai-Ji. Tedy chrám v chrámovém komplexu.

Google Earth mi pověděl, jak se místo nachází daleko, kde se můžu zastavit v průběhu cesty. Second Life mi nic z toho nenabídlo (pokud umím hledat).

Co se týče vzhledu, Second Life mě naprosto uchvátilo. Naprosté detaily vykreslené, zvuky přirody, krásná animace, hrála tam buddhistická hudba. Měla jsem pocit, že se opravdu procházím daným místem.
V Google Earth byla grafika lehce zkreslená, vynechaná místa… Na druhou stranu jsem si mohla prohlédnout chrám z perspektivy fotek, u čehož jsem však měla pocit, že se pouze dívám a nejsem tam.

Co se týče informací, Google Earth mi poskytl jen základní info jako název chrám, co za typ chrámu to je a kde se nachází. Dále mě však odkázal na wikipedii.
V Second Life byla u chrámu podrobná tabulka popisující důvod, proč místo vzniklo, kdo je osoba, po kom jsou některá místa pojmenovaná, co dále můžeme najít poblíž, kdo to postavěl. Jaké jsou výhledy pro toto místo do budoucna a další.

Přiložené obrázky Google Earth:
earth 1earth 2earth 3earth 4

Second Life:
Snapshot_001Snapshot_002Snapshot_003Snapshot_004


ÚKOL 1: Jak se bude měnit cestování?
Upřímně si nemyslím, že se bude příliš lišit či měnit do budoucna. Věřím, že lidé stále preferují zkušenost cestovat naživo a taky této zkušenosti budou nadále dávat přednost. Virtuální asistenti však můžou být určitou pomocí, ovšem zajít bych jim velký důraz nedávala, což je však věc, která se možná změnit do budoucna může.
Myslím, že s pokrokem technologií se najdou i lidé, kteří budou žít převážně ve virtuálním světě a v něm i cestovat, ovšem věřím, že tohle procento lidí bude menšinové. Já osobně si koupím letenku a budu cestovat osobně.  Full-five technologii bych však velice ráda vyzkoušela.

ÚKOL 2: článek – How can Tourist Attractions Profit from Augmented Reality?
Tento článek úvodem hovoří o tom, že v současnosti firmy využívají rozšířenou realitu převážně pro hlubší zážitek ze zkušenosti cestování. A že momentálně z této technologie firmy nijak nevydělávají, spíš prodělávají. Dále v článku je proto uveden způsob, jak na této technologii mohou firmy také vydělat a jak to může zlepšit ekonomiku.
Technologie ve velkém posílily cestování. Lidé snadněji plánují, porovnávají ceny, destinace, výhody… Proto cestovní společnosti musí mít něco speciálního, čím zaujmout zákazníky. Už celé roky je turismus používán jako nástroj státní ekonomiky. Je tedy nutné, aby i turismus šel s dobou a využíval technologií jako je rozšířená realita. Ačkoliv si je však většina firem vědoma výhod a možností, které AR nabízí, málo kdo ji vidí jako potenciální zdroj profitu. Což je také hlavní důvod, proč se AR do turismus nešíří v takovém množství, jak se původně očekávalo.
Firmy, které ale využívají AR nabízejí zákazníkům mnohem hlubší zážitek a originální zkušenost v samotném cestování. Studia prokázala, že AR zvětšuje zájem u konkrétních cestovních agentur. Cestování s AR je snadné, bohaté a fyzicky nenáročné. Také nabízí zákazníkům lepší pochopení, co od dané cesty mohou očekávat a co mohou zažít, což posiluje jejich schopnost rozhodování se mezi destinacemi. Nicméně tohle všechno je jen otázka potenciálu, který nejde dobře finančně vyčíslit. Další studium bylo aplikováno na zaměstnance muzea Geevor Tin Mine a další společnosti zasahujících do cestování včetně několika zákazníků/návštěvníků. Byli dotazování ohledně znalostí AR. Testy nedopadly příliš pozitivně.
Zaměstnanci muzea zastávali názor, že pokud se zákazníkům bude líbit AR, stráví na destinaci více místa, koupí si knihu, objednají kafe nebo jídlo. Taky věří, že tato novinka by byla skvělá mediální publicita, čímž by opět zaujali více zákazníků/návštěvníků. Nicméně byly i názory, že nabídnutí AR před návštěvou by mohlo také snížit zájem, jelikož by návštěvníci měli pocit, že už viděli vše a nemusí se o to nadále zajímat.
Také padly rozdílné názory o tom, zda by AR měla být navíc zpoplatněna. Někteří věří, že by částka vstupného měla být vyšší, jelikož se jedná o nabídky, zatímco jiní tvrdí, že by cena měla zůstat stejná a využití AR by mělo být bráno z hlediska snahy poskytnout návštěvníkům lepší služby. Dále byly rozdílné názory, zda by muzeum mělo zapůjčovat přístroje pro AR nebo jen samotnou aplikaci pro ty, kteří svoje AR zařízená už vlastní. Většina byla zastánci půjčování. To vše by nicméně byla investice do daleké budoucnosti a zisk není jistý.
Jaký bude mít dopad zapojení AR do cestovního ruchu však není snadno předvídatelné. Přínáší to s sebou možný finanční risk, což je jeden z hlvních důvodů brzdících tuto technologii.

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich