Příběhy

Status hrdosti – Prolog

Status hrdosti

Prolog

,,Slova, jenž pravím; nechť bohové je nyní vyslechnou. Nechť vyslechnou je nebesa zřetelně, též neomylně. Tímto okamžikem až po moment, v němž titulu svého se vzdám, slibuji čestnou službu svou zemi této. Nebudu tázati se zla, ni spravedlnosti. Neuposlechnu úmyslů svých, ni pokušení moci nepodlehnu. Nebudu stavěti dobro své ni blízkých před zemi svou. Tělo mé je půdou, po níž kráčí lid můj, krev má je tekutinou svatou, jež vdechuje život národu mému a srdce mé jest vůlí lidu a královou.
Nezřeknuti se role své, následovati tato slova, stanu se mečem, též štítem. Takto přísahám.“

Zaklapla knihu a zastrčila ji zpět do přihrádky. Pak se s mírným úsměvem otočila ke knize zády a vyšla směrem ke dveřím, kde viděla stát siluetu osoby zahalenou v oslepujícím svitu slunce. Osoba k ní natáhla ruku. Mladá žena ji bez zaváhání s ještě větším úsměvem na tváři přijala a spolu odešli.

Status hrdosti – Kapitola třetí

Status hrdosti

Kapitola třetí

Výpad. Seknutí. Otočka, otočka. Seknutí. Ustoupit. Obrana. Skrčení, podkopnutí. Vztyk a sek. Otočka. Sek, sek, sek. Otočka, ústup, výpad, sek!
Celá udýchaná se narovnala a otřela si pot z čela. To nestačí. Více síly, rychleji, silněji, mnohem rychleji. Znovu se připravila do základního postoje a začala kolem sekat mečem v různých útočných i obranných pohybech.
,,Seii,“ ozval se za ní hlas.
Přestala s tréninkem a otočila se k siluetě muže. ,,Otče. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil.“
,,Nevzbudil,“ zavrtěl mírně hlavou muž opírající se o stěnu kousek od dveří. ,,Nemůžeš spát? Je příliš brzo ráno, aby jsi byl vzhůru a trénoval.“
Zasunula meč do pochvy u pasu, zhluboka se nadechla a vydechla a zcela uvolněná přešla k muži. ,,Zdál se mi sen z minulosti,“ přiznala se. ,,O dni, kdy jsem se poprvé začal učit šermířství. Jakmile jsem se vzbudil, nemohl jsem odolat nutkání trochu trénovat.“
Muž pokývl svou napůl plešatou hlavou. ,,Rozumím tvým pocitům, ale nepřeháněj to. Uspěchanost a zbrklost k ničemu nevedou, maximálně ke zranění; obzvlášť v tuto hodinu. Teď běž znovu spát.“
Sei na chvíli váhavě sklopila zrak k podlaze, než si odepnula opasek s mečem od pasu a odevzdaně pronesla: ,,Dobře, otče. Dobrou noc, tedy.“ Prošla kolem něj ven z místnosti a zamířila chodbou ke svému pokoji. Cítila, jak jí ještě z adrenalinu bije srdce, ale sama si uvědomovala, že její otec má pravdu. Zbrklé noční tréninky se slabou viditelností mohou vést akorát ke zranění. Proto sotva vešla do pokoje, odložila meč na své obvyklé místo, rychle se převlékla do suchého oblečení a znovu si zalezla do postele pod přikrývku.
S doufáním, že tentokrát se jí nebudou zdát žádné sny, nedobrovolně usnula na dobu dalších několika hodin.

Turnaj bojových umění? Přečetla si v duchu nápis na plakátu přibitém ke stěně jednoho stánku na náměstí.
,,Promiňte,“ oslovila ženu sedící v křesle u onoho stánku. ,,Co je to ten turnaj?“ ukázala na papír.
,,Copak jsi o tom neslyšel, chlapče?“ zeptala se překvapeně žena slabým hlasem. Když Sei zavrtěla hlavou, začala vysvětlovat. ,,Je to menší bojová slavnost,“ lehce se usmála. ,,Je povolena účast i běžným občanům, ale převážně je to soutěž, kde pánové přihlásí své otroky a ti pak mezi sebou bojují, dokud nezbude poslední. Výherce samozřejmě dostane příslušnou odměnu,“ podotkla.
,,Aha. Tady se píše, že se to koná zítra v malé aréně. Což znamená, že bych-“
,,Ani se neobtěžuj, chlapče,“ přerušila ji žena. ,,Není to místo pro takové, jako jsi ty.“
,,Hm?“
,,Sice se tomu říká slavnost, ale v realitě se otroci navzájem zabíjejí pomocí různých zákeřných taktik, jen aby vyhráli pro svého pána. Není jich příliš, co ve výsledku přežijí,“ odůvodnila. ,,Jestli máš ale přesto zájem, nebudu ti bránit.“
Sei se na ženu mile usmála. ,,Děkuji za varování. Můžu vás ujistit, že nemám zájem se účastnit. Pouze jsem byl zvědavý,“ řekla stále s úsměvem.
Pak podala ženě stříbrnou minci. ,,Vezmu si tři jablka, prosím,“ požádala ji.
Žena se na ni taktéž mile usmála a vzala si minci. ,,Děkuji.“
Sei v rychlosti vybrala z koše tři jablka. ,,Drobné si nechte,“ zarazila ženu, jak jí podávala několik měděných mincí na zpátek. ,,Nashledanou,“ rychle se rozloučila a odběhla od stánku.
,,Ele! Mikhu!“ oslovila je a hodila po každém jedno jablko.
,,Ouha!“ vyjekl El a sotva se mu podařilo ovoce chytit. ,,Nemůžeš dělat takový věci bez varování!“
,,Vždyť jsem vás varoval,“ namítla Sei s úšklebkem.
,,Chm!“ ozval se ještě nespokojeně El a zakousl se do jablka.
,,Jo, zjistil jsem, že se zítra odpoledne v malé aréně koná turnaj,“ oznámila jim. ,,Zítra nemáme trénink armády, nechcete se jít kouknout?“
,,Myslíš ten otrocký zápas?“ ujišťoval se Mikh.
Sei chvilku zaváhala s odpovědí. ,,Jo, přesně ten,“ řekla nakonec.
,,Ploč ne?“ souhlasil El s plnou pusou. ,,Šejnak nemáme nic jinýho na pláči.“
,,Mluv nebo jez. Vyber si laskavě jen jedno,“ okomentoval Mikh suše chování svého nej kamaráda. ,,Ale jo. Máme čas, tak proč tam nezajít.“
,,Fajn, tak dohodnuto,“ usmála se spokojeně Sei a sama se zakousla do jablka. ,,Kde se sejdeme, Mikhu?“
,,U arény bude asi dost lidí,“ uvažoval nahlas. ,,Co u kováře ulici od arény?“ navrhl pak.
,,Myslíš obchod toho starého, mlčenlivé chlápka?“
,,Jo, to je on.“
,,Tak jo. Začíná to v pět odpoledne, tak si dejme sraz někdy kolem čtvrté, ať stihneme koupit lístky.“
,,Domluveno.“
,,Jaký domluveno?! Nerozhodujte šecko beze mě!“ zaprotestoval El.
,,Dva proti jednomu,“ řekl na to jen Mikh. ,,Stejně by ses musel podřídit.“
,,Takže jste radši došli k závěru, že ptát se na můj názor je zcela zbytečný?!“
,,Přesně tak. Stejně by to byl sotva rozumný názor,“ shrnul to Mikh provokačně.
,,Což- Hej! Tak tohle bylo už moc i na mě!“
,,Copak sis ještě nezvykl?“ ušklíbl se Mihk a v klidu se zakousl do jablka.
,,Ty zatracenej! Tentokrát za to vážně zaplatíš!“ křikl plavovlasý mládenec, rychle okousal zbytek jablka a skoro ihned ho polkl. ,,Dělej! Jdeme si to rozdat! Jestli tě porazím, hezky se mi omluvíš a pozveš na příští oběd!“ vyzval ho Elereth.
,,Jak chceš. Ale v opačném případě veřejně připustíš, že tvé názory nemají žádnou cenu a na oběd mě zveš ty,“ souhlasil rychle Mikhail s pobaveným úšklebkem.
,,Dělej, Seii! Okamžitě padáme na cvičiště! To je odtud nejbíž!“ prohlásil El a vyběhl vpřed; cestou zároveň vyhodil ohryzek do jednoho z košů. Mikh ho s lehkým úsměvem následoval.
Jak Sei běžela za nimi, nemohla se ubránit smíchu, který se dral ven z jejího těla.

Upírala pohled na mladou ženu tmavší pleti. Její vlasy byly uhlově černé a svázané v dlouhém copu, oči sytě modré barvy. Byla vysoká, opravdu hubená jen s malým poprsím a úzkými boky. Přesto vyzařovala dostatek ženského šarmu. Sei z ní doslova nemohla spustit oči, sledovala každý její pohyb, každé nepatrné zvlnění, každý sotva postřehnutelný úhyb do strany. Dokonce i když černovláska spadla na zem, Sei zůstávala nadále okouzlená jejími činy a chováním. Pak se obraz mladé ženy nějak zakymácel, Sei otočila hlavu a pohlédla na plavovlasého blonďáka po její levici, co do ní trkal loktem. Něco jí s mírným úsměvem říkal a zároveň ukazoval prstem směrem dolů. Všimla si, že Mikh, částečně schovaný z jejího zorného pole za Elerethem, taky něco začal říkat. Pak si uvědomila, že i ona sama něco říká, na což se El viditelně začal smát. Sei však jen opět pohlédla na černovlásku, která znovu stála na nohou, a po chvíli zavrtěla hlavou.
V tom se její pohled začal pomalu zatemňovat, dokud Sei neviděla nic než tmu.
Pak se probudila.

,,Pro kolik to bude?“ zeptal se muž za stolkem před arénou.
,,Pro tři,“ odpověděl Mikh a vytáhl měšec s mincemi.
,,První, druhá nebo třetí oblast?“ ptal se dál.
Mikh se zběžně podíval na Sei a Ela a pak hromadně rozhodl. ,,Druhá bude stačit.“
,,Devět flórů,“ pronesl následně muž a nastavil ruku.
Mikh beze slova napočítal devět stříbrných mincí a položil je do jeho velké dlaně. Následně sám obdržel na zpátek tři lístky.
,,Díky,“ řekl ještě rychle a odešel bokem k Sei a Elovi.
,,Devět?!“ zvolal El. ,,To je drahý!“
,,Tři mince na osobu,“ promluvila Sei. ,,Myslím, že to je běžná cena.“
,,První oblast by byla rozhodně o dost dražší,“ poznamenal Mihk. ,,A ze třetí bychom asi špatně viděli, tak jsem usoudil, že druhá bude nejlepší volbou.“
,,Jo, s tím souhlasím,“ přikývla Sei. ,,Každopádně, pojďme se postavit do řady u vstupu. Stáli jsme na lístky déle, než jsme očekávali a už nám nezbývá moc času.“
,,To je fakt.“
Prošli kolem hloučku lidí postávajících v řadě na lístky a vydali se naokolo kolem kulaté budovy malé městské arény s názvem Seirath. Podle všeho byla postavena někdy před skoro sto lety a využívala se jako hlavní místo pro gladiátorská utkání. Poté, co ale byla následně postavena o dost větší a významnější aréna, většina hlavních soubojů byla přesunuta tam. Proto byla v současnosti budova skoro polovinu času nepoužívaná a větší akce se v ní pořádaly jen výjimečně. Dnešek byl jednou z těchto výjimek.
,,Támhle je dost místa!“ ukázal El kousek před ně na neobsazenou část kruhové lavičky. Prošli kolem několika již sedících lidí a posadili se.
,,Fíha! Brzy to začne! Vážně se těším!“ zajásal Elereth. Mikh jen zavrtěl hlavou nad jeho nadšením.
Sei taky vrtěla hlavou, ale z jiného důvodu. Rozhlížela se totiž po okolí. Jak jsem si myslela… tohle místo…
,,Vážení pánové a dámy!“ ozval se najednou hlas. Sei pohlédla dolů k aréně a všimla si muže stojícího uprostřed s rozpaženýma rukama. Všechen hluk rázem v okamžiku utichl. ,,Dovolte mi přivítat vás na dnešním turnaji bojových umění. Mé jméno je Krill le Rabath a dnes budu vaším komentátorem. Dnešního festivalu se bude účastnit šedesát tři bojovníku různých věků, pohlaví i ras. Ti všichni se spolu utkají v hromadném boji všichni proti všem. Ten, kdo bude jako poslední stát na nohou, získá odměnu sto padesát flórů. Předem varuji všechny slabší povahy: připravte se, že bude stříkat krev a bude se umírat!“ Na ta slova se arénou ozval jásot několika hrdel.
Jakmile hukot trochu ustal, rozhodl se Krill le Rabath pokračovat. ,,Tak tedy, bez dalšího zdržování, přivítejme naše dnešní účastníky!“
Za dalšího bouřlivého jásotu se z boku arény začali dovnitř sypat opravdu různí lidé. Někteří velcí, jiní malí, někteří s pořádným brněním, další sotva v nějakém oblečení. Jedna věc ale byla stejná pro všechny. Každý z nich do posledního byl viditelně řádně ozbrojen. Nepochybně nebyl nikdo, kdo by neměl přinejmenším dvě zbraně.
Sei je bedlivě sledovala, jak vcházeli do středu, ale v tom velkém počtu sotva dokázala rozpoznat osobu, kterou hledala.
Komentátor se mezitím sám přesunul do první řady v hledišti. ,,Všichni tito lidé se rozhodli postavit tváří v tvář možné smrti a přijmout tuto výzvu. Ač někteří na příkaz svých pánů, přesto teď hrdinsky stojí přímo před našima očima. Pojďme společně zhodnotit, kdo z nich je nejsilnější a být svědky statečného konce života spousty z nich.“
Upřímně řečeno, Sei ta slova nebrala zrovna nejlépe. Bylo prakticky zřejmé, že se sem lidé přišli jen podívat na několik brutálních smrtí a bavit se u toho. Přesto se ale dříve pevně odhodlala, že udělá cokoliv, aby zesílila. A přesně tenhle typ boje na život a na smrt jí dá nepochybně spoustu rad do budoucna. Proto jen zatnula pěsti a vyčkávala, než to vypukne.
,,Tak tedy, všichni se připravte!“ Na tento pokyn účastníci tasili své různorodé zbraně a obezřetně se postavili do svých postavení. ,,Tímto zahajuji tento slavností turnaj! Boj!“
V dalším okamžiku se bojovníci vrhli jeden na druhého a začali se surově bít, sekat a zabíjet. Netrvalo dlouho, než se objevily první oběti a za řevu diváku padali jeden za druhým bojovníci k zemi.
V té chvíli ji Sei spatřila. Nádherně okouzlující černovlasou ženu. S každou její otočkou za ní vlál dlouhý cop havraních vlasů a její mandlově nahnědlá pleť působila zvláštním exotickým dojmem. Soustředila se na ni a zaujatě ji pozorovala. Sei nemohla přijít na to, co jen se jí na jejích pohybech nezdá. Spatřila, jak žena rázem ztratila rovnováhu, když zavadila o nějaké tělo na zemi a spadla na zadek. Po chvíli se ale zase zvedla. Následně do Sei El zadloubal loktem a ta se na něj obrátila. Měl na tváři lehce pobavený úsměv a ukazoval směrem dolů. ,,Vidíš tu černovlasou holku? Je fakt naprosto neschopná. Všem útokům sotva uhýbá a sama nedokázala zasadit jedinou ránu. Teď dokonce spadla.“
,,Je pravda, že vypadá jako by byla na špatném místě,“ souhlasil Mikh zcela vážně.
,,Myslíte? Já nějak nevím…“ reagovala Sei.
,,Hahaha, co bys na tom chtěl vědět? Viditelně neumí vůbec bojovat,“ smál se El, zatímco se Sei opět obrátila na černovlásku. Tentokrát ji ještě zaujatěji sledovala. Něco tu prostě nehraje, uvažovala zmateně. Pokud opravdu neumí bojovat, jak je možné, že jsou všechny její pohyby tak hladce plynulé? Je pravda, že sice uhýbá všem útokům jen tak tak, ale to taky znamená, že ji zatím nikdo nedokázal trefit. I když polovina bojovníků je už mimo hru, ona zůstává nezraněná a dokonce sama ani pořádně nebojovala. Ne… nebojovala vůbec. Ještě nezasadila jedinou ránu! Upřeně pozorovala ženu, jak se hýbe, každičký sebemenší pohyb a jen vrtěla hlavou neschopná věřit tomu, co vidí. Žena úhledně a zcela nenápadně uhýbala všem útokům v poslední možné chvíli jen tak akorát, aby žádný útočník nestihl změnit směr útoků a sám bezmocně ztratil rovnováhu. Meč samotný taky používala k manévrování místo útočení a na první pohled nesmyslné máchání zbraní ve vzduchu jí ve skutečnosti pomáhalo v otáčení a udržování rovnováhy. Sei jen mlčky třeštila oči nad mistrovskou technikou oné ženy. Proč… se mi o ní zdálo? pomyslela si najednou, neschopna však najít odpověď.
Když bylo zápasníků zhruba posledních deset, zaútočil jeden muž soustředěně přímo na černovlásku, která se tak tak vyhýbala jeho meči v podivných a na oko nemotorných pohybech. Přečkala takhle několik úderů, než z naprosto neznámého důvodu ukročila na špatnou stranu a soupeř ji tak zasáhl mečem. Žena se zhroutila k zemi a zůstala ležet. V té chvíli se na muže vedle ní nařítil další bojovník a začali spolu zápasit. Sei nechápavě koukala na povalenou černovlásku, ignorujíc hlasy jejích kamarádů a ostatních přítomných. V hlavě si přehrávala onu scénku, kdy byla zasažena a pak jí to došlo. On ji ve skutečnosti nesekl. Trefil ji plochou částí čepele, takže přinejhorším může mít modřinu nebo lehkou zlomeninu. Přesto zůstává ležet na zemi. Proč? Že by to bylo úmyslné? Je možné, že počkala na chvíli, kdy se k nim bude blížit další účastník vřavy, který by s jistotou zaměstnal onoho muže, aniž by měl šanci si vůbec potvrdit, že ženu opravdu vyřídil? Ne, nepřemýšlím nad tím jenom moc…? Tím si Sei nebyla jistá.
Jeden fakt ale zůstával: až do samotného konce se už žena ze země nezvedla.

,,Heh, no nevím, či za to ty peníze vůbec stály. Stejnak nakonec vyhrál nějakej svalnatej obr, žádný překvápko se nekonalo,“ pronesl nespokojeně El, zatímco procházeli uličkou směrem od arény.
,,Co bys chtěl? Většina bojovníku byli přihlášení otroci, kteří ani neměli úmysl bojovat. Kromě několika zoufalých šílenců se ve směs snažili co nejmírumilovněji prohrát a sami nikoho závažně nezranit. Určitě jich několik umřelo, ale většina se z toho dokáže vyléčit,“ objasnil mu situaci Mikh.
El se na něj nakysle díval. ,,Hele vždycky sem si to říkal, ale to tvý rozumování mi často pěkně leze krkem. Nejsem slepej ani blbej, abych nevěděl vo co jde.“
,,Ah… promiň,“ omluvil se zcela upřímně Mikh. ,,To jen že ty obecně vyzařuješ takovou tu auru a navíc podle zkušeností z minulosti jsem usoudil, že je lepší ti takové věci vysvětlovat.“
,,Ty… za-tra-ce-nej!“ vypěnil zase El. ,,Zase si koleduješ! Copak si zapomněl, jak sem tě zrovinka včera porazil?!“
,,Hm?“ zarazil se Mikh uprostřed chůze a váhavě se podíval na blonďáka. ,,Počkat… Myslíš tu jednu výhru z pěti?“ ujišťoval.
,,Z jakejch pěti sakra?! Jasně sem tě porazil.“
,,No tak to teda ne. Přestaň laskavě zapomínat to, co ti nepřijde vhodné,“ namítl Mikh. ,,Zítra mi hezky platíš oběd. Že jo, Seii?“
,,Eh?“ vydala ze sebe překvapená Sei. Za ty tři týdny, co spolu strávili, si oblíbila rozhovory mezi nima dvěma, protože byly osvěžující i zábavné. Ve chvíli, kdy se do nich ale měla zapojit, to už byla jiná věc. ,,Um… Pokud vím, tak Mikh vyhrál čtyři ku jedné,“ vzpomínala.
,,Hej!“ křikl na ni El. ,,To snad ne?!“
,,Ale jo. Jen zkus zapojit mozek a povzpomínat,“ doporučil mu brunet a zase se dal do chůze.
El se vydal za ním a ještě nějakou dobu něco nespokojeně brblal, než to konečně vzdal.
Sei však teď přemýšlela nad něčím úplně jiným. Nemohla vypustit z hlavy onu ženu a její pohyby.
Po chvíli zastavila ona.
,,Hm? Vo co jde?“ zeptal se jí překvapeně El.
,,Vzpomněl jsem si, že mám doma něco na práci,“ oznámila Sei. ,,Promiňte, musím hned jít. Uvidíme se zítra,“ dodala, rychle jim mávla na rozloučenou a rozeběhla se ulicí.
,,Poč-“ křikl za ní blonďák, ale v půlce slova se zarazil, protože Sei utíkala bez ohlížení pryč. ,,Občas je fakt divnej,“ okomentoval její chování.
,,Co ty víš. Třeba to je nějaký závažný důvod. Jinak by tak nespěchala.“
,,Hm…?“ zaváhal El nad jeho slovy. Pak se zasmál. ,,Haha, kdyby tě teď tak slyšel Sei.“
,,Cože?“ nechápal Mikh.
,,Řek si ‚nespěchalA‘,“ poznamenal. ,,Sei by se na tebe za to určitě naštval.“
,,Ah!“ Mikh se rychle chytl za pusu. Pak dal ale ruku pryč a namísto toho se usmál. ,,Jen jsem se přeřekl. Ale máš pravdu, tak mu to hlavně neříkej,“ pronesl lehkovážně.
,,Hmm, dyž mi odpustíš ten zítřejší oběd…“
,,Ani to nezkoušej,“ zasmál se Mikh. ,,Maximálně si s tebou dám další zápas.“
,,Tak platí!“

Prohledávala truhlici, vytahovala z ní různé zbraně a zase je schovávala dovnitř. Zkoušela i zbraně zaházené kdesi vzadu na hromádce, pohřbené prachem, ale taky neúspěšně.
,,Bože… Všude je plno špatných zbraní a zrovna když člověk jednu potřebuje, nikde nic,“ mumlala si nespokojeně. Už se to chystala vzdát, když v tom si všimla meče ležícího v rohu, který ještě nezkoušela. Zvala ho do ruky a čepel šla okamžitě k zemi, až si málem vykloubila zápěstí. ,,Uch!“ vydechla překvapeně. Pak chytila meč silněji do obou rukou. Chvíli si ho prohlížela, potom ho položila na svoji paži kousek za rukojetí, ale meč se sám převážil a svezl k zemi za čepelí. Perfektní.
,,Seii? Jsi to ty?“ ozval se najednou hlas a do místnosti vešel vysoký muž. ,,Co to vyvádíš? Neříkal jsi, že jdeš s přáteli do města?“ zeptal se, jakmile spatřil dívku obklopenou spoustou zbraní.
,,Taky že jsem ve městě ještě před chvílí byl. A omlouvám se za hluk, něco jsem hledal.  Což mi připomíná, otče, mohl bych si nechat tento meč?“ zeptala se Sei a přešla ke svému otci s mečem. Ten si ho zběžně prohlédl.
,,Ten meč je ale naprostý odpad. K čemu by ti byl?“
Sei se na tváři objevil lehký úsměv. ,,Něco bych rád vyzkoušel.“
Muž pokrčil rameny a zase se k ní otočil zády. ,,Dělej, jak myslíš,“ řekl pak a odešel.
,,Děkuju,“ reagovala spokojeně Sei. Rychle pouklízela různé zbraně a vyběhla z místnosti. Procházela dlouhou chodbou, než vešla do jiného pokoje, který byl pro změnu úplně prázdný. Tady vždy za ty roky trénovala, když byla třeba. Tichá, prázdná místnost, kde ji nic ani nikdo nerušil.
Postavila se do středu místnosti a natáhla před sebe ruku s mečem. Chvilku ji tak držela, pak si mečem protočila v dlani. A následně svěsila roku zase dolů. Tohle bude těžší, než jsem čekal. Meč bylo extrémně těžké udržet, příliš těžká čepel převažovala rukojeť a jenom držet zbraň vzpřímeně před sebou bylo namáhavé jak na svaly, tak i na zápěstí. Jakmile si pak protočila rukojetí v dlani, nemohla už meč dále unést.
Po chvíli znovu zvedla zbraň před sebe a zaujala základní postavení. Tentokrát zkusila piruetu. Sotva se však zatočila dokola, okamžitě zjistila, že nemůže zastavit a její lehké tělo se jen bezmocně točilo za čepelí meče. Nakonec se jí už nepodařilo správně překládat nohy a místo toho o svoji nohu zakopla. S krátkým výkřikem se řítila k zemi, zatímco meč jí vyletěl z ruky.
Tvrdě dopadla obličejem na zem. ,,Au…“ zvedla se po pár sekundách pomalu do sedu. Prsty kontrolovala, jestli si při pádu náhodou nezlomila nos, k její úlevě naštěstí ne. ,,Sakra. To bylo hodně nebezpečné.“ Chvíli jen očima koukala na meč ležící opodál, pak se zvedla z parket a přešla k němu. ,,Jde se pokračovat…“
Vzala meč do dlaně, na chvíli v soustředění sklopila víčka a pak se znovu uzavřela jen ve svém vlastním světě.

Status hrdosti – Kapitola druhá

Status hrdosti

Kapitola druhá

Ležela na bahnité zemi jedné z bočních uliček. Nehybně, zesláble, na pokraji vědomí. Déšť nepřestávaje padal na její zmáčené tělo, zatímco se snažila ze všech sil udržet vzhůru. Nebyla si jistá, proč si to myslela, ale měla pocit, že by neměla usínat. Hlavně zůstat vzhůru.
Kolem se rozléhal křik a brek. Šel cítit stále ještě doutnající kouř a pach krve. Kdyby vzhlédla, nepochybně by viděla mrtvá těla. Jenže na něco takového stejně už neměla sílu.
Jen neusínat.
Byla jí zima. Promrzlá naprosto na kost, jen se nekontrolovatelně třásla a zesláble nabírala do plic a opět vydechovala ledový vzduch.
Cítila, jak jí tělem proudí bolest, ale nebyla si zcela jistá, co měla zraněné. Možná ruku? Možná nohu? Nebo snad i něco jiného? To netušila.
Pokusila se pohnout rukou, ale sotva dokázala trochu rozhrábnout bahno pod sebou a všechna nasbíraná síla byla opět pryč.
Hlavně neusínat…
Šplich, šplich.
Uslyšela kroky, které zastavily někde kousek od ní.
,,Uh…“ vydala ze sebe tiché zasténání ve snaze vzhlédnout, ale bylo to marné.
Pak však ucítila, jak ji někdo popadl za pas, zvedá ze země a přitahuje do náruče na svůj klín. Bolest v jejím malém promrzlém tělíčku se tupě ozývala, ale ona ji ze všech sil ignorovala.
Pomalu otevřela oči a spatřila rozmazanou mužskou tvář.
,,Děvče…“ promluvil k ní podivným tónem hlasu. ,,Nechtěla bys…“ Zbytek slov už nepostřehla, neboť se v té chvíli rozplynula v temnotě v okamžiku, kdy se zprudka probudila do sedu.
Chvíli přitupěle zírala do prázdna. Pak si obličej zakryla rukou a znovu sebou plácla na postel.
,,Už zase ten sen… Po tak dlouhé době,“ zamumlala v tichosti. ,,A to jsem si myslela, že už od toho budu mít klid,“ povzdychla si otráveně.
Pak se přetočila na břicho a zabořila hlavu do polštáře. Ani nevím, které z těch dvou druhů snů jsou horší. Jedny mi vracejí noční můry minulosti a druhé zase…

Sama si sotva uvědomovala, jak moc ji minulý sen rozhodil, dokud na ni nepromluvil kapitán. Tak se lekla, že jí málem srdce vyskočilo hrdlem ven.
,,Seii, poslouchal jsi?“
,,Ah… Omlouvám se,“ přiznala se popravdě.
Bernandor si povzdychl. ,,Tak ještě jednou. Dnešní trénink bude ve dvojicích boj jeden na jednoho. Ty mi pomůžeš během ukázky.“
,,Dobře, rozumím,“ přikývla Sei. Nachystala si meč a postavila se proti veliteli jednotky.
,,Jako první, před každým úderem uděláte takhle kruh rukou,“ vysvětloval a zatočil celou paží s mečem velké a rychlé kolo. ,,Potom zaútočíte. Ne příliš rychle, hlavně soustředěně. Miřte na co nejsložitější a nejzákeřnější místa.“ Sotva to dořekl, udělal výpad na Seino levé stehno, což stihla naštěstí bez problému zastavit, protože jak sám předtím řekl, úder nebyl nijak zvlášť rychlý. ,,Teď jsi na řadě ty, Seii,“ pobídl ji a stáhl svůj meč opět k sobě a připravil se na obranu.
,,Ano, pane.“ Protočila mečem ve vzduchu kruh a zaútočila na jeho pravý bok. Ránu zastavil a Sei následně přestala s útokem a znovu se postavila k obraně. Bernandor opět protočil mečem a zaútočil. Takhle to zopakovali ještě několikrát a poté se obrátili k ostatním.
,,Tímhle způsobem si utvoříte dvojice a budete dnes trénovat,“ prohlásil velitel.
,,Pane,“ zvedl jeden z mužů ruku.
,,Hm?“
,,Jaký má smysl dělat ten kruh před úderem?“
,,Došlo by ti to ve chvíli, kdy bys to sám zkusil, ale odpovím. Meč je těžký. Takhle ho zvednou nahoru vám pomůže budovat svaly. Zároveň rychlé zhoupnutí do kruhu vás donutí držet meč pevně, ať vám nevyklouzne a taky mít volné zápěstí, jinak by vás ten prudký pohyb bolel. Jednoduše řečeno, pomáhá v manipulaci se zbraní a zároveň si tak zvyknete na její váhu, což povede k dokonalejším útokům i obraně,“ vysvětlil podrobně. ,,Další otázky?“ Rozhlédl se po přítomných. ,,Výborně. Tak se tedy rozdělte do dvojic, po čtvrt hodině vám dám vědět a dvojice si vystřídáte s těmi, co jsou nejblíž,“ dodal. ,,Tak. rychle do toho!“
Sei se okamžitě spárovala s první osobou, kterou kolem uviděla volnou. Jí samotné se trénink nezdál příliš těžký, ale když sledovala ostatní, usoudila, že nebyl asi ani příliš lehký. Rozhodla se zaměřit převážně na zákeřně mířené útoky a podle reakcí svých různých soupeřů zkoumala, jaký druh úderů je obecně nejúčinnější. Pravákům šlo obecně hůř vykrýt údery cílené na jejich pravou stranu, kde drželi meč. Rychlé vytočení rukou či správný odhad vzdálenosti a vhodné držení jim dělalo obzvlášť problém u úderů na jejich pravý bok ve výšce pasu až ramen. Usoudila, že u leváků to bude přesně naopak. Další obecně problematickou částí byly útoky ve výši lýtek. Protože mířila tak nízko, nemohla dát do meče patřičnou rychlost ani sílu, na druhou stranu se ale dočkávala vysoké efektivity, poněvadž většina lidí pouze natáhne dolů ruku s mečem a nesnaží se pořádně pokrčit kolena.
Jak čas ubíhal, snažila se o všechny možné útoky, co ji napadly a zapamatovávala si každou důležitou informaci, kterou získala. Poté, co vystřídala alespoň šest soupeřů, dal Bernandor pokyn k pauze na další čtvrt hodiny. Bez váhání se vydala napít vody kousek od jejich stanoviště. Spousta lidí šla s ní a než na ni vůbec došla řada u vědra a vrátila se, byl čas pokračovat. V tomhle duchu trénink probíhal celé dopoledne až do jedenácti hodin, kdy byli konečně rozpuštěni.
Rozvrh pro povinné cvičení jejího oddílu byl takovýto: dopolední trénink od osmé hodiny až po jedenáctou a pak stejně dlouhý trénink od čtvrté odpoledne po sedmou večer. Ve volné chvíli mezi dopoledním a odpoledním výcvikem šla většina členů jejího oddělení na oběd do svých domovů. Někteří výjimečně chodili do hromadné armádní jídelny. Sei v jídelně sama nikdy předtím nebyla, proto nemohla soudit, jak tamní jídlo chutná, ale doteď neslyšela, že by si někdo stěžoval.
,,Hm? Ty nejdeš s náma, Seii?“ otázal se jí El, jakmile zpozoroval, že je dívka nenásleduje k východní bráně, kterou obvykle procházeli na cvičiště.
,,Na něco jsem si vzpomněl,“ odpověděla Sei směrem k její skupince. ,,Běžte beze mě, já se ještě někde stavím.“
,,Někde? Kde? A pro- Au!“ Vyjekl Elereth, když mu Mikh vrazil loktem do žeber.
,,Přestaň se tak vyptávat. Je to otravné,“ pronesl suše jeho kamarád.
,,Vrážet si mi kvůli tomu nemusel! Jen sem se chtěl zeptat! Co je na tom špatnýho?!“ bránil se naštvaně blonďatý mládenec.
,,Příliš zvědavé lidi nemá nikdo rád. Copak jsem tě o tom už několikrát nevaroval?“ pokračoval zcela klidně Mikhail.
,,Cože?! Ty zatracenej-“
,,Notak, Ele. To by stačilo. Hejbni sebou, ať tady nekysneme na vždy,“ ozval se druhý blonďák ve skupině.
,,Už i ty, Rathe?! Dyť sem nic neudělal!“ bědoval nakrkle El.
,,Nechte ho být,“ vpojil se do rozhovoru poslední člen, Alumin, svým kouzelným hlasem.
,,Ah, konečně aspoň nějakej spojenec!“ zaradoval se Elereth.
,,Však on by nás dohnal, i kdybychom ho tu nechali,“ dodal Alumin. Následně se otočil o sto osmdesát stupňů a vydal se k bráně. Mikh a Rath ho následovali.
Elereth se zoufale obrátil k Sei. ,,Řekni… Udělal sem jim něco?!“ zabědoval. ,,Tenhle přístup je vůči mně trochu nefér, nemyslíš?!“
„Ah…“ bylo vše k čemu se Sei zmohla, zatímco potlačovala smích.
,,Vážně tě tu necháme, Ele!“ zavolal ještě Mikh.
,,Hej! Počkejte, vy šmejdi!“ křikl za nima. ,,Zatím, Seii,“ rychle jí mávl rukou na rozloučenou a rozeběhl se za ostatními.
Sei je ještě chvíli s dušeným smíchem pozorovala, než zmizeli v hloučku lidí.
Nakonec se vydala svým směrem.

Po několika minutách zastavila u velké budovy. Přesně v této budově byla i před více než týdnem kvůli ošetření své ruky. Ta už byla naštěstí zcela vyléčená a kupodivu nezanechala ani žádnou jizvu.
Ze zvědavosti nahlédla k bočnímu vchodu, ale jak očekávala, tentokrát tam princ nebyl. Vlastně bylo mnohem pravděpodobnější, že už ho nikdy neuvidí. Nakonec se vrátila k čelní straně budovy a vešla hlavním vchodem. Objevila se ve velké místnosti, na svou velikost poměrně chabě vybavené. Kromě ní tam bylo dalších šest lidí. Jedna žena sedící za prostým pultem, dva muži, kteří si spolu cosik šeptali u jednoho stolu. Na židli vedlejšího dřímal nějaký mladík s hlavou položenou na stolní desce a zbývající dva pánové stáli spolu u zdi a pročítali si plánek budovy. K těm dvěma zamířila i Sei.
Když přišla blíž, zaslechla, jak jeden z mužů něco mumlá. ,,Ošetřovna…. kde je… ošetřovna…“ rozpoznala po chvíli slova.
,,Tady,“ ozval se ten druhý a ukázal prstem na papír. Pak se rozhlédl kolem sebe a kývl k chodbě vedoucí doleva. ,,Pojď, tudy,“ ponukl toho druhého.
Jakmile vyšli od plánku, všimla si Sei, že jeden muž podpírá toho druhého, který kulhá. Chvilku je zvědavě pozorovala a pak se sama postavila k papíru o rozvržení budovy.
Zběžně ho očima přejela. Co hledala, našla poměrně snadno, i přesto, že se podle nákresu jednalo o menší místnost. Vydala se chodbou po své pravici, po chvíli zabočila doprava a vyšla nahoru po kamenných schodech. Od schodů už to bylo jen několik kroků než se zastavila před dveřmi. Postavila se na špičky, aby zkontrolovala špatně viditelný nápis na cedulce dveří. Když zjistila, že je na správném místě, opět dopadla na paty a vzala do ruky kliku dveří. Pomalu dveře otevřela a nahlédla dovnitř. Místnost opravdu nebyla příliš velká a s tím, že jí v rozhledu bránily nějaké regály a taky kvůli obecnému nepořádku, působila ještě menší. Takhle od dveří viděla kromě několika úzkých, plných regálů také knihy, ležící různě na zemi ve sloupcích. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Chvíli se rozhlížela po všech těch knihách, neschopná určit, kde by měla začít hledat. Nakonec přešla k prvnímu regálu a zběžně si pročítala nápisy na hřbetech děl.
Po chvíli si dřepla na zem a kontrolovala i samotné hromádky, zatímco postupovala hlouběji do místnosti.
,,Co hledáš?“ ozval se najedou vedle ní hlas.
,,Ááá!“ křikla a polekaně vyskočila na nohy. Zároveň kolem shodila několik hromádek a knihy teď byly doslova všude. Na to teď ale vůbec nebrala zřetel. S vyvalenýma očima se podívala směrem, odkud se ozval hlas.
A tam, zcela pohodlně rozvalený na zemi a hlavou opřený o zeď s knihou v ruce ležel on.
Třeštila oči při pohledu na něj.
,,P-Pri…“ neschopna doříct slovo, jen na něj zírala.
,,Oh,“ vydal ze sebe překvapeně a odložil otevřenou knihu na podlahu tak, aby se mu nezavřela. ,,Ty jsi ten kluk, kterého jsem před týdnem potkal venku.“ Pomalu se zvedl na nohy. ,,Jak to bylo… Sai?“ pronesl zamyšleně.
,,S-Sei,“ odpověděla.
,,Ah, tak Sei,“ usmál se princ a přešel k ní blíž. ,,Nečekal jsem, že se opravdu znovu setkáme,“ přiznal. ,,Obzvlášť ne tak brzy.“
,,Princi… co tady-“
,,Ehm!“ odkašlal si a mrkl na ni.
Nejdřív nechápala, ale po chvilce jí došlo, proč ji přerušil. ,,Caenne,“ oslovila ho váhavě. ,,Proč jsi tady?“ Sotva ta slova vyřkla, cítila v puse nepříjemně sucho. Možná to byl jen její pocit, ale tykání princi jí nepřišlo zrovna příjemné.
,,Hmm…“ zatvářil se opravdu zamyšleně a chytil se rukou za bradu. ,,Proč, vskutku.“ Pak spustil ruku zpět podél těla a lehce se usmál. ,,Řekl bych, že se tady zašívám a zároveň i studuji. Tudíž dvě mouchy jednou ranou.“ Až teď jí došlo, že jeho úsměv je poměrně uličnický.
,,Aha…“ nevěděla, co víc by v této situaci měla říct.
,,A co ty, Seii? Zdálo se, že něco hledáš.“
,,Um… Jen jsem hledal nějaké magické knihy,“ přiznala.
,,Copak? Chceš se naučit magii?“ pronesl žertovně princ. ,,Jestli nemáš nadání, tak to rovnou vzdej,“ mávl pak rukou a znovu si sedl, tentokrát se opřel zády o jeden regál. ,,Není to něco, co by se člověk dokázal naučit pouhou silou vůle. Je třeba mít určité předpoklady.“
Sei ho chvíli mlčky pozorovala než se odvážila zeptat. ,,Ty takové nadání máš?“
,,Já?“ otázal se překvapeně. ,,Ale kdepak. Zvládám naprosté základy magie léčení, ale to je vše,“ pronesl zcela lehkovážně a natáhl se pro knihu, kterou si předtím odložil.
Sei nevěděla, jestli má být ohromená nebo jen odevzdaně vrtět hlavou nad jeho neopatrností. Jsou tu sami, mimo zraky lidí. A ona je ozbrojená. Kdyby chtěla, bez problému by ho v okamžiku mohla zabít. Viděla jeho bojové schopnosti a rozhodně by se jí v souboji jeden na jednoho nedokázal ubránit. Navíc když on si tady zcela bezstarostně sedí s knihou v ruce. Stačí tak málo a mohl by přijít o život. A nejen její rukou, mohl by to dokázat kdokoliv a nejspíš by se ani nepodařilo najít pachatele. A on přesto nevykazuje žádné známky obezřetnosti.
Bože, uvědomuje si vůbec tahle osoba, že je třetím princem této země? stále ho pozorovala, zatímco jezdil očima po řádcích knížky. Copak nemá žádnou stráž? To ho všichni bez problému nechají toulat se takhle samotného na místě sotva za branami armádního cvičiště, kde se boji a zabíjení vyučují tisíce mužů?
,,Oh,“ zvedl najednou hlavu od knihy a vytrhl tím Sei z jejích bludných myšlenek. ,,Vůbec si mne nemusíš všímat, klidně pokračuj v hledání. Já si tady budu dále tiše číst,“ řekl jen a vrátil se ke čtení.
Sei ještě jednou zavrtěla hlavou a opět si klekla ke knihám. Prohlížela si názvy jedné knihy po druhé, zatímco je opět stavěla do hromádek, jak byly předtím.
Magie a její obměny, přečetla si v duchu název a zarazila se uprostřed pokládání knihy na vrchol sloupečku. Sedla si na zadek a opřela se o okraj regálu. Zběžně ještě koukla na prince sedícího přes uličku než otevřela svoji knihu a pustila se do čtení.
Několik minut mlčky pročítala pár úvodních stránek, než si povzdychla, opřela si o regál hlavu a zavřela oči.
Princ Caenne si toho všiml a otočil se k ní. ,,Děje se něco? Vypadáš… vyřízeně,“ promluvil po chvíli, kdy se snažil najít vhodné slovo. Podle tónu, jakým větu dořekl, jí bylo jasné, že se mu to nepovedlo tak, jak by si přál.
Pohlédla na něj. Po chvíli tichého zvažování přiznala: ,,Nerozumím tomu.“
,,Čemu?“ zeptal se s větším zájmem a začal jí věnovat plnou pozornost.
,,Magii. Tady se píše, že je to energie proudící skrze lidská těla stejně jako krev. A že soustředěním této energie dokáže člověk čarovat. Jenže vůbec nechápu, proč tedy někteří lidé magii dokážou ovládat a jiní ne. Ty jsi to nazval ‚nadáním‘, jenže tady říkají něco o přirozené dědičnosti a to vůbec nechápu“ stěžovala si zoufale a ukazovala na knihu.
,,Ty jsi nikdy neslyšel ani o takových základech?“ podivil se Caenne. Když si všiml Seina nakrknutého výrazu, raději se dál neptal a přešel k vysvětlování. ,,Hmm… kde začít. No, jak už jsi předtím zmínil, magie je něco jako energie proudící v našich tělech, stejně jako krev. Není jisté, odkud se původem tato energie vzala. Jistý je pouze fakt, že postupem roků neustále slábne. S každou novou generací je energie, kterou je jeden člověk schopný soustředit, stále menší.“
,,Počkat. Jak stále menší? Jak jako slábne?“ přerušila ho Sei, která v této chvíli už zřejmě naprosto zapomněla, že mluví s princem.
,,Nevíš, že v minulosti žily společnosti čistě na magii? Dříve byli všichni lidé schopni mocných a složitých kouzel, díky kterým prosperovala celá společnost. Zdá se ti, že bychom dnes dokázali přežít jen s pomocí magie? Tady přichází na řadu ten pojem ‚přirozená dědičnost‘,“ lehce se usmál. ,,Každý člověk má v sobě stejné množství energie, rozdíl je pouze v části genomu schopné aktivace a hromadění této energie. Genom je prakticky soubor všech genů člověka a právě tato část se také dědí. Přirozená dědičnost je tedy označení pro zdědění dané části genomu po svých rodičích. V průběhu evoluce, tím myslím vývoje lidské rasy, ovšem podíl těchto zděděných genů aktivujících magickou energii, postupně ubývá. Než se mne stihneš zeptat, důvod opět není jistý,“ dodal a zastavil tak Sei, která už už otevírala pusu. ,,Došlo to až tak daleko, že spousta lidí není vůbec schopna magii používat, jiní tu schopnost stále mají, ale v rozdílných měřítkách,“ pokračoval. ,,Částečně to záleží na prostředí, ve kterém lidé žijí, částečně je to ovlivněné rozdíly v lidských rasách, ale jen velmi vzácně můžeš v současnosti narazit na člověka schopného složitější a silnější magie,“ vysvětlil.
,,Aha… Teď už to začínám chápat. Ale proč jednotliví lidé dokážou používat jen určitý typ magie? Pokud jde jen o schopnost aktivace a hromadění energie, tak by to mělo fungovat stejně pro různé druhy magií, ne?“ zeptala se.
,,Teoreticky to tak zní rozumně a je to i pravda. Ale vezmi v potaz, že každý člověk má talent na jinou činnost. Jeden je dobrý v boji, jiný v písařině, další v umění. Tady to funguje stejně. Každému vyhovuje jiný druh kouzel. Ovšem, dokud jsou schopni používat magickou energii, můžou se naučit skoro jakýkoliv druh magie. To jen, že většina preferuje soustředit se na jeden až dva typy.“
,,Proč?“ reagovala okamžitě. ,,Když se můžou naučit různé magie, proč to neudělají?“
,,Ty by ses dobrovolně učil něco, o čem předem víš, že v tom budeš tak či tak špatný?“ odpověděl jí otázkou, nacož zamyšleně zmlkla.
,,Myslím, že už mi to začíná být jasné,“ připustila a mírně se na něj usmála. ,,Můžu poslední otázku?“
,,Prosím.“
,,Existují magie, se kterými se člověk rovnou narodí? Myslím tím… Jako že se je nemusel nijak učit ani nic podobného.“
,,Ah, myslíš vrozené magie?“ ujistil se a když přikývla, začal zamyšleně povídat. ,,Upřímně řečeno, o vrozených magiích se toho moc neví. Jsou velmi vzácné, ale ano, existuj. Je jich opravdu málo druhů a stává se, že o nich sám člověk často až do smrti pořádně neví. Navíc se žádnou z nich nemůžeš naučit, pokud jsi se s ní nenarodil. A ve většině případů je jejich vlastníci ani neumí kontrolovat. V jiných případech je používají automaticky podvědomě. Každopádně je to velmi zrádný druh magií.“
,,A je vůbec nějaký způsob, jak se je naučit ovládat?“
,,No.. Možná by se nějaký našel ve starých záznamech. Jenže, jak jsem říkal, jsou velmi vzácné a najít záznam přesně toho typu vrozené magie, kterou jeden vlastní, je prakticky nemožné.“
,,Hmm…“
,,A teď jedna otázka z mé strany,“ usmál se na ni. ,,Proč se o tohle všechno zajímáš? Kdyby jsi dokázal ovládat nějakou magii, nepochybně by jsi znal alespoň základy teorie o magické energii, jenže to není tvůj případ. Pak mne napadá pouze možnost, že sám vlastníš nějakou vrozenou magii, která se nedávno probudila a proto jsi měl zájem zjistit víc.“
Odhady má poměrně dobré. Možná nebude tak hloupý jako neopatrný. ,,Bohužel, žádnou magii neovládám,“ odpověděla. ,,Jen jsem včera ve městě viděl kluka, který se vychloubal kamarádům, že dokáže na dálku pohnout listem ležícím na zemi. Nehledě na to, že před týdnem mě na ošetřovně paní vyléčila pomocí magie a že jsem při zápisu do armády musel použít magický brk. Takže pouhá zvědavost,“ řekla prostě.
Princ ji chvíli hodnotil podezřívavým pohledem. ,,No, ne že by na tom extra záleželo,“ uzavřel to nakonec a pokrčil rameny.
Následně Sei zavřela knihu a položila ji na hromádku vedle sebe, pak se zvedla ze země a znovu pohlédla k princi. ,,Bohužel už budu muset jít. Děkuji za všechny odpovědi na mou zvědavost. Avšak než začne odpolední výcvik, potřebuju se dostat domů, dát si oběd a stihnout se vrátit na cvičiště.“
,,V tom případě tě nebudu zdržovat,“ usmál se na ni princ od knížky. ,,Se štěstím se znovu setkáme, Seii.“
,,Pokud bude osud přát, Caenne,“ souhlasila. ,,Tak tedy naviděnou.“
,,Naviděnou.“
Prošla knihovnou, otevřela dveře a rychle vyšla z místnosti ven. Kvapně za sebou dveře zase zavřela a opřela se o ně.
,,Uf…“ vydechla. ,,Tak to bylo nervydrásající.“ Po chvíli se zase pevně postavila na nohy a tentokrát se už vydala domů.

Status hrdosti – Kapitola první


Status hrdosti

Kapitola první

Královským městem Aslath se rozezněly kostelní zvony. Zvuk linoucí se otevřeným oknem do pokoje ji probudil z poněkud neklidného spánku. Otevřela oči a několikrát si je prostřela. Teprve poté ze sebe shodila jen lehkou přikrývku a houpavě vstala v postele.
Bylo sedm hodin ráno horkého letního dne. Kvůli dusnému ovzduší cítila na jazyku nepříjemnou lepkavost a sucho v krku. Nic nezvyklého.
Přešla po dřevěných parketách k míse s vodou a ponořila do ní ruce. Aspoň voda byla po noci příjemně chladivá a dokázala ji dokonale probudit, když si ji chrstla do tváře. Prohrábla si mokrýma rukama i své krátké vlasy a následně pročísla prostým hřebínkem.
Pak se vysvlékla ze svého spacího úboru a prošla pokojem až k šatníku na druhé straně. Z toho vytáhla kalhoty z jemné kůže, které si hned oblékla na své nahé tělo a utáhla je opaskem. Dále si vzala pevný, napůl smotaný obvaz, přešla s ním k zrcadlu vedle a silně si ho omotala přes hrudník. Na to hodila ještě plátěnou košili. Teď už jen vzala svůj krátký meč v pochvě a připevnila si ho ke svému opasku jako obvykle.
Několikrát se otočila před zrcadlem, aby zhodnotila své dílo. K jejímu spokojení se na ni odrážel poměrně pohledný mladík. Perfektní.
Jestliže jí cesta na cvičiště z domu zabere zhruba půl hodiny, měla by se touhle dobou pomalu vydávat na cestu, pokud nechce přijít pozdě.
Rychlou chůzí vyšla z pokoje do chodby a ještě se stavila v kuchyňce pro kus chleba ke snídani a napila se bylinného čaje. Pak už šla ke vchodovým dveřím. Tam si vytáhla z botníku vysoké boty až po kolena a nazula si je na bosé nohy.
Naposledy se zhluboka nadechla a vydechla. Na tváří se jí v té chvíli objevil nadšený úsměv. Konečně. Konečně nastala tahle chvíle.
Odhodlaně otevřela dveře s chlebem v puse a udělala první krok z domu směrem ke startovní čáře vedoucí k jejímu snu.

Když procházela ulicemi probouzejícího se ale zároveň rušného města, slunce už ostře pálilo. Dokonce se kvůli horku musela jednou zastavit u menší studny poblíž tržiště nehledě na to, že nedávno pila a osvěžit se vodou. Nakonec ale dorazila k dnešnímu cíli.
Před ní stála těžká kovová brána otevřená dokořán a vedoucí k rozlehlému armádnímu cvičišti. Jak na délku tak i na šířku mělo bez mála dva kilometry.
Přišla ke stolu, který stál po pravé straně od brány. Za stolem tam na židlích seděli dva mohutní muži s hromadou papíru před sebou.
Lehce se jim ze zdvořilosti uklonila, jak se patřilo a pak na ně zpříma pohlédla. ,,Přeju dobrý den,“ promluvila k nim. ,,Chtěl bych nastoupit do armády.“
Jeden z mužů zběžně kývl na pozdrav a přisunul si blíž jeden z papírů, který byl plný jmén. ,,Potřebujeme tvoje jméno, věk a průkaz,“ pronesl monotónním hlasem.
,,Ano. Jméno je Sei Estethr. Věk patnáct let a průkaz mám tady,“ odpověděla a podala muži kartičku z kapsy. Ten si ji vzal, zběžně prohlédl a přepsal z ní její jméno na papír.
,,Tady se podepiš,“ řekl a podsunul Sei seznam jmén. ,,Tímhle brkem. Jen na něm pečetící magie,“ dodal a kývl hlavou k brku.
Sei krátce přikývla, vzala do ruky speciální brk, namočila ho do inkoustu, oklepala o okraj lahvičky a začala se podepisovat.
Druhý muž sedící vedle najednou zazýval a založil si ruce za hlavou. ,,Další hloupý kluk, co se hrne na rychlou smrt,“ zabrblal ospalým hlasem.
Sei nakrčila obočí, ale slovy na to nijak nereagovala.
,,Ještě sem,“ ukázal první muž na další papír. ,,Dobrý, můžeš projít,“ oznámil jí, jakmile dopsala a bylo na první pohled jasné, že s ní nemá v plánu už nic víc řešit. Navíc za Sei stáli už další dva zájemci, takže se ve výsledku nemohla zeptat, kde najde svůj nový oddíl. Spěšně si ze stolu vzala svůj průkaz a prošla železnými vraty na cvičiště.
Od svého dětství nespočetněkrát nenápadně pozorovala všemožné tréninky, které zde probíhaly. Několikrát i sama vstoupila dovnitř, ale vždy pouze za svým otcem. Teď už tady ale stojí sama za sebe. Teď nastal její čas.
Jak šla stále hlouběji mezi bojovníky, rozhlížela se s nadějí na všechny strany kolem sebe. S její nízkou postavou toho bohužel ale moc nespatřila.
,,Promiňte,“ rozhodla se nakonec oslovit nějakého vojáka, který dřepěl poblíž a zavazoval si tkaničky u bot. ,,Jsem tu nový. Mohl byste mi říct, kam mám jít?“
Věděla, že v těchto případech mají ti zkušenější často ve zvyku dobírat si nějakým způsobem nováčky, takže bylo opravdu riskantní koho se zeptá. Proto ve chvíli, kdy muž zvedl hlavu směrem k ní, zděšením jí po zádech projelo zamražení. Jeho obličej totiž zohavovala ošklivá jizva táhnoucí se od jeho brady až po levé obočí. Ihned si pomyslela, že přece jen oslovila špatného člověka.
,,Úplně nový?“ řekl ten chlap drsným hlasem, dovázal si bohu a vstal ze země. Teď Sei zjistila, že je vyšší než ona nejméně o dvě stopy. ,,V tom případě musíš jít támhle,“ ukázal jí najednou prstem směr. ,,Najdeš to snadno. Bude to už na pohled jasná skupinka zelenáčů,“ dodal.
Sei překvapeně koukala na vojáka a pak směrem, kterým ukázal.
,,Hm? Ještě něco, kluku?“
,,Ah, n-ne. Děkuju,“ odvětila zmateně Sei a rychle se vydala na cestu. Vážně nesuď knihu podle obalu, pomyslela si.
Jak se tak proplétala mezi trénujícími bojovníky, několikrát musela uhýbat nebezpečným švihům mečů a kopí, stejně tak jako méně častých zbraní, například šavlí a dýk. V této době dne ještě nebyl čas pro oficiální zahájení výcviku a proto byli kolem sotva nějací instruktoři. Ve výsledku bylo celé cvičiště naprosto neorganizované.
To, že konečně dorazila na správné místo, poznala Sei prvně díky dvěma mladíkům, nejspíš o něco málo starším než ona, kteří si nadšeně vyměňovali údery meče. Na tváři se jí při tom pohledu objevil úsměv.
,,Tu máš!“ vykřikl s elánem kluk blíž k ní a udělal prudký výpad vpřed.
,,Haha, smůla,“ ušklíbl se ten druhý, když lehkým úkrokem stranou uhnul meči z cesty a útočící kluk se sotva dokázal udržel na nohou, jak proletěl kolem svého soupeře.
I když se rozhlédla kolem, atmosféra zde byla mnohem uvolněnější a svým způsobem i napjatější než jinde. Sei několik minut postávala bokem a se zájmem sledovala nijak vážný zápas těch dvou, dokud se neobjevil vysoký a mohutný muž v kroužkové výzbroji a helmou pod paží.
,,Pozor!“ zakřičel pronikavým hlasem a rázem tím ukončil všechny rozhovory i boje. Pak už promluvil do naprostého ticha; tedy aspoň co se této skupiny týkalo, protože hned několik metrů vedle šlo dále slyšet zvuky, jak se spolu sráží kov s kovem. ,,Mé jméno je Bernandor du Wirch! Ode dneška vás chásku budu mít na starosti já! Jako první bych rád dal na vědomí, že vás ani při nejmenším nemám v úmyslu šetřit! Právě teď jste tu ten největší odpad, který nedokáže ochránit ani sám sebe, natož někoho jiného! Předem vás varuju, že na ty, kteří nedokážou udržet krok s ostatními, čeká příslušná penalta! Uvědomte si, že tady nejste pro zábavu a nějaké kamarádíčkování nehraje žádnou roli!“ V této chvíli se na pár okamžiků odmlčel a rozhlédl po přítomných. ,,Většinou víc jak tři čtvrtiny nováčků zemře v první válce.“ Na ta slova několik mužů nasadilo lehce zděšené výrazy. ,,Proto vám říkám: Nezanedbávejte tento výcvik! Naučte se chránit svoje spolubojovníky, kamarády, rodiny, zemi a sebe samotné! Vaše odpověď?!“
,,Ano, pane!“ ozvalo se sborově s novým odhodláním z desítek hrdel.
Sei vzrušením zatínala svou drobnou pěst. Přesně na tohle jsem čekala, pomyslela si nadšeně. Od tohoto okamžiku bude šplhat jen výš a výš. Rozhodně se nenechá zabít v prvním boji!
,,Takže, dneska se podívám na vaše mizerné schopnosti!“ Pokračoval po chvíli zase Bernandor du Wirch. ,,Je obecným pravidlem, že začátečníci bojují spolu ve skupinách po šesti lidech a navzájem si kryjou záda. V těchto skupinách se budete taky účastnit mých výcviků a z toho důvodu se rozdělíte hned tady a teď! Tak na co čekáte?! Pohyb, vytvořte si skupiny po šesti s těmi, co jsou poblíž vás!“
Sei se kvapně rozhlížela kolem sebe v hloučku lidí, který se začal celý přeskupovat. Nakonec udělala několik rychlých a odhodlaných kroků ke dvěma mladíků, které předtím pozorovala v kamarádském zápase. Oba se na ni zvědavě podívali a zběžně jí kývli na pozdrav. Pak se začali rozhlížet okolo po zbývajících třech členech. Po chvíli jeden z kluků někam odběhl a když se vrátil vedl s sebou dva muže, oba asi o něco starší než celá předchozí trojice. I přesto, že jim stále zbývala poslední osoba, nikdo už kolem volný zřejmě nezbyl.
,,Vyšlo vám to?!“ zavolal pak jejich kapitán, jakmile si všiml, že chaos utichl.
,,Ne, pane!“ odpověděl mu druhý z prvních dvou kluků, se kterými se tady Sei setkala. Když se na něj dívala takhle z větší blízky, nemohla si pomoct, než být fascinována nafialovělou barvou jeho očí. ,,Nás je pouze pět, pane!“
,,A jinak to vyšlo?!“ zakřičel ještě Bernandor. Následně spokojeně pronesl ‚skvěle‘, když se nikdo další nehlásil. ,,Obvykle to vychází ještě hůř,“ dodal na vysvětlení.
A že zrovna já jsem v té skupině, kde chybí ten jeden… řekla si s povzdychem Sei.
,,Postavte se v těch skupinách přede mě do řady!“ přikázal pak svým silným hlasem kapitán.
Když se stavěli do řady, Sei byla donucená stát ve předu své skupiny kvůli její výšce. Jejich velitel mezitím mlčenlivě přecházel před stejně mlčenlivými muži a jen zvuk jeho kroků po vysušené a prašné zemi narušoval napjaté ticho.
,,Sedmnáct skupin. To je sto jedna nováčků,“ pronesl zamyšleně. ,,No, není to zas tak špatné,“ zhodnotil ještě situaci. Pak zastavil zhruba uprostřed řady složené ze sedmnácti skupin a znovu přejel všechny svýma ostrýma očima, které už sami o sobě vypovídaly, že má na svém účtě zapsáno plno zkušeností z opravdových bitev. Jeho hrubé rysy tváře a krátké, místy našedivělé vousy akorát přidávaly k celkovému dojmu silného válečníka. ,,Zleva doprava,“ ukázal prstem na první šestici a pak jím ještě přejel po zbývají skupinách v pořadí, ,,si zapamatujte číslo vašeho týmu. Tedy od jedna do sedmnácti. Taky si pamatujte, kdo je teď s vámi,“ prohlásil.
Nejefektivnější rozpočítáním bylo, že postupně jeden po druhém ti, co stáli vepředu, zahlásili číslo v pořadí. Na skupinu Sei vyšla šestka.
,,Teď chci, abyste vytvořili dostatečně velký kruh, nebo-li arénu tak, ať všichni vidí! Pak postupně podle svých čísel vstoupíte do středu a já osobně si prověřím základní schopnosti každého z vás! Rozumíte?!“
,,Ano, pane!“ odpověděli zase všichni současně a opět nastal chaos.
Když se jim podařilo vytvořit zhruba pravidelný kruh, měl v průměru možná dvacet až třicet metrů. Sei stála vedle členů svého týmu.
,,Čauves,“ promluvil k ní najednou kluk se zářivýma zelenýma očima. Byl to ten samý kluk, který předtím bojoval proti svému kamarádovi s fialovýma očima. Když teď stála Sei hned vedle něj, měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Byl tak o hlavu vyšší než ona a i přes to dusné horko působil naprosto svěže. Jeho světle blond vlasy se hřejivě leskly pod jasným sluncem a na tváři mu k tomu hrál veselý úsměv. Její první dojem tedy byl naprosto přátelský, bezstarostný a důvěřivý kluk. ,,Já jsem Elereth Terill. Upřímně mi to jméno přijde trochu divný a na moje poměry i zbytečně dlouhý, takže stačí, když mi budeš říkat El,“ ještě zářivěji se usmál a naprosto zbytečně okomentoval svoje jméno. ,,A tohle,“ ukázal palcem na svého kamaráda, který měl pro změnu kaštanově hnědé vlasy a působil docela mlčenlivým dojmem, ,,je Mikhail Sende, můj nejlepší kámoš. Známe se už vod malička.“
Mikhail se na Sei lehce usmál. ,,Těší mě.“
,,Oh,“ reagovala Sei, ještě stále trochu překvapená rychlomluvností Eleretha. ,,Já se jmenuju Sei Estethr. Taky mě těší,“ představila se s mírným úsměvem jak těm dvěma po její pravici, tak i zbývajícím členům jejich skupiny po své levici.
,,A co vy dva?“ usmál se Elereth na zbývající členy skupiny.
,,Rath Nuvil,“ představil se jednoduše jeden z nich, další blonďák. Už na pohled měl obstojně vypracované tělo.
,,A já jsem Alumin Debesth,“ promluvil pak ten druhý. ,,Těší mě.“
Aluminův hlas měl na Sei ještě větší dopad než Mikhailovy záhadné oči. Jeho divoké a kudrnaté hnědé vlasy spolu s neuvěřitelně tmavýma očima vůbec, ale opravdu vůbec neseděly k jeho nádherně sametovému hlasu podbarvenému jižanským přízvukem.
,,Takže skupina číslo jedna do kruhu!“ zakřičel najednou kapitán Bernandor a úplně tím vytrhl Sei z překvapeného tranzu.
,,My jsme šestí,“ konstatoval situaci Mikhail Sende, zatímco se první šestice přesouvala do středu. ,,Řekl bych, že máme ještě celkem štěstí a nebudeme zbytečně dlouho čekat.“
,,Chech, no jasně! Štěstí je vždycky na mojí straně!“ ušklíbl se Elereth spokojeně.
Sei si ho zvědavě prohlížela. Nestávalo se zrovna často, že by narazila na někoho s povahou jako je ta jeho.
Elereth si všiml jejího pohledu a otočil se na ni. ,,Ale stejnak,“ začal zase mluvit, ,,na kluka jseš vážně docela malej. Kolik ti je?“ zeptal se Sei.
,,Patnáct,“ odpověděla. ,,A ocenil bych, kdybyste se sprostili narážek na moji výšku, celkem mi to vadí. A navíc mám ještě pořád šanci na růst,“ zabručela Sei.
,,Oh, tak teda soráč,“ usmál se. ,,Ale hmm… tak patnáct, jo? To budeš mezi náma zjevně nejmladší. Jinak mně je osmnáct a tady Mikh má sedmnáct.“
Ah, takže Mikhail je mladší? To jsem nečekala, rozhodně působí dospěleji.
Jejich rozhovor narušil zvuk meče vytahovaného z pochvy. Bernandorův meč byl už na pohled nepochybně těžký, když s ním mířil na šestici před ním. ,,Jeden po druhém. Tak který z vás ubožáků chce začít?“ Sei plná očekávání soustředěně pozorovala dění ve středu.
První šestice si mezi sebou vyměnila krátké nejisté pohledy. Nakonec ze skupinky vystoupil vysoký a pohledný muž. ,,Já bych chtěl začít.“
,,Dobře, tas meč, odpade,“ pokynul mu Bernandor.
Muž na ta slova lehce nakrčil obočí, ale nijak to nekomentoval a tasil svůj meč, jak mu bylo řečeno. Namířil ho na kapitána oddílu a čekal na další pokyny.
,,Útoč odkud chceš,“ pobídl ho.
Dlouho tedy nečekal a rozběhl se na velitele. Konec byl okamžitý. Jediným švihem mu Bernandor vyrazil meč z ruky a následně ho hbitě podkopl, čímž muž ztratil půdu pod nohama a tvrdě dopadl na zadek.
,,Chm,“ okomentoval to jen Bernandor. ,,Další!“
,,P-Počkejte, prosím!“ nesouhlasil s výsledkem ten na zemi a kvapně se postavil.
Bernandor ho jen zmrazil ostrým pohledem. ,,Řekl jsem další. Nebudu se opakovat.“ Na což se už raději nespokojeně vrátil ke svému týmu.
,,Tak to bude ještě rychlejší než jsem čekal,“ pronesl Mikhail.
,,Má tohle vůbec nějakej smysl? Vždyť takhle ani nemá šanci poznat naše schopnosti,“ nechápal Elereth.
Mikl si povzdychl nad jeho slovy. ,,Právě proto, že mu stačí jen něco takového na poznání našich schopností, je velitelem tohodle oddílu,“ okomentoval to.
,,Hmm… Ale stejnak nemá žádný slitování.“
,,Tím líp,“ ozvala se nadšeně Sei. ,,Aspoň to bude zábava.“
A zábava to opravdu byla. Aspoň teda pro diváky, kteří sledovali jak stále další a další nováčky padali kapitánovi k nohám, většinou i odzbrojení. Občas se našel někdo schopný vyměnit si s ním několik úderů, ale jejich osud byl ve výsledku stejný.
,,Další skupina!“
,,Oh, je to tu!“ Elereth čišel nedočkavostí. ,,Pojď, Mikhu!“ Popadl ho za paži a táhl do středu.
,,Já vím jejda,“ okomentoval to otráveně Mikhail. ,,Nemusíš mě vést, umím chodit i sám.“
Hned v patách je následovali Sei, Rath a Alumin.
,,Hm? Vy jste ta skupinka po pěti?“ přejel je pohledem. ,,Tak to i za vás upřímně doufám, že ve vás něco je,“ ušklíbl se chladně. ,,Máte tu totiž o oběť méně.“
Sei se na něj celá napjatě upřeně dívala. Takhle s blízka a s tím velkým mečem působil opravdu impozantně. Rozhodně to není osoba, se kterou by se v opravdovém boji dokázala rovnat. Pro teď si ale položila ruku na hrudník a snažila se pomalými nádechy uklidnit rychle tlučící srdce.
,,No, hádám, že jdu první,“ prohlásil lehkovážně Elereth, vykročil vpřed a tasil vcelku obyčejně opracovaný kus oceli. Věnoval kapitánovi ještě krátký pohled a rychle zaútočil. Prvně sekl zprava, ale Bernandor ho naprosto snadno vykryl a sám zaútočil. Šlo vidět, že Elereth sotva ustál jeho tvrdý úder, i když rychle přidal na rukojeť i druhou ruku. Vší silou od sebe odrazil kapitánův meč.
,,To nebylo špatné,“ pokýval hlavou zkušený válečník.
El se rychle vrátil do základního postavení, několika kroky trochu obešel velitele a zaútočil víc z boku. Ten opět snadno zastavil jeho ránu. ,,Ale čepel meče není vše,“ dodal, trochu se vytočil a svou volnou levou rukou vrazil Elerethovi pěstí do tváře. Ten vytřeštil oči, zakymácel se, před očima se mu zatemnilo a v další okamžiku už byl na zemi.
,,Ele!“ uslyšel pak konečně známý hlas, když pískání v jeho uších trochu ustoupilo. ,,Žiješ?“
,,Uh…“ Chytil Mikha za nabízenou ruku a s jeho pomocí se kolíbavě zvedl. Potom si opatrně protřel zrudlé líco. ,,To teda bolelo…“ rozhlédl se kolem sebe a hledal očima meč, který mu vyletěl z ruky. Všiml si při tom několika bledých obličejů pozorovatelů v kruhu. Zašel si pro meč, trochu nestabilně se pro něj zohl a nakonec si ho zase strčil do pochvy. pak se vrátil ke skupině.
,,No,“ poškrábal se na hlavě, ,,to bylo vážně rychlý. A to jsem si celkem věřil, že to dám na deset úderů,“ dodal.
Bernandor mezitím trpělivě čekal než vystoupí vpřed další čerstvý voják. Tentokrát to byl Rath.
První úder díky síle svojich svalů celkem bez problémů vykryl. Druhý, třetí, krátká půl pirueta a meče se střetli znovu. Další útok podnikl velitel a tentokrát ani Rath s jeho na pohled pořádnými svaly nedokázal ustát jeho váhu a úder mu strhl ruku stranou. V dalším okamžiku už čepel kapitána mířila na jeho nekrytou hruď. Rath nehybně strnul.
,,Můžu tě pochválit, že pořád stojíš na nohou. To jsi teprve třetí,“ konstatoval. ,,Ale síla taky není vše. To ten před tebou měl lepší pohyby,“ řekl a stáhl meč.
Elereth se spokojeně ušklíbl. ,,Heh, i z těch pár úderů dokázal poznat moji velkolepost,“ prohlásil hrdě.
,,Říká ten, co to právě projel na plné čáře,“ okomentoval jeho slova Mikhail.
,,Chm, tak se teda ukaž, pane dokonalej,“ zamrmlal El.
Mikhail si mírně protáhl záda a vykročil. ,,To mám taky v plánu.“ Došel k jejich kapitánovi, beze slov vytáhl meč z pochvy u pasu a zaujal postavení.
,,A jéje, má v plánu se zas předvádět,“ zavrtěl hlavou Elereth.
,,Hm?“ otázala se Sei bez použití slov.
,,No, však uvidítš,“ řekl jen.
Sei zvědavě pozorovala hnědovlasého mladíka. Ten zaútočil táhlým úderem šikmo zespodu svojí pravačkou. To rozhodně nebyl obvyklý směr útoku. Bernandor ho ale vykryl bez mrknutí oka a oplatil mu ho těžkou ránou z boku. Jejich čepele se ale nestřetly přímo, spíš po sobě skřípavě sklouzly. Pak Mikh sekl rychle obouručně z vrchu na kapitánovu pravou stranu a čepele po sobě opět sklouzly.
Sei zmateně pozorovala výměnu nezvyklých střetů Nezdálo se jí, že by Mikl dělal nějaké zvláštní pohyby a Bernandor taky nijak nezměnil svůj dosavadní styl. Tak proč se každá rána zdá neobvykle dlouhá a meče jsou k sobě jak přilepené místo, aby se od sebe hned odtrhli?
Elereth si všiml Seina zamyšleného pohledu. ,,Koukni se na Mikhovo zápěstí,“ napověděl jí.
Sei soustředila pohled na Mikhailovu ruku a všimla si, že při každém úderu vytáčí nepatrně svoje zápěstí podle dané situace.
,,Ten šmejd má dost pružný zápěstí a dobrej kinetickej zrak,“ promluvil Elereth. ,,Díky správnýmu vytočení zápěstí může prakticky zabít sílu úderu protivníka a ustát i silný rány,“ vysvětlil.
,,Hmm…“ Sei zaujatě pozorovala Mikha. ,,To vypadá zajímavě a zároveň účinně,“ zhodnotila jeho schopnosti.
,,Tss… Jen se rád předvádí,“ zabrebtal El.
Sotva Elereth vyslovil ta slova, Bernandor podnikl rychlý útok jako nikdy předtím a Mikh stihl sotva nějak zareagovat. Ztratil při tom ale rovnováhu a než ji zase získal, řítil se na něj další úder. V poslední chvíli ho stihl ještě zablokovat, ale bohužel ho srazil k zemi. V dalším okamžiku už seděl na zadku před zkušeným vojákem.
,,Haha,“ neudržel se Elereth.
,,Au…“ zamumlal Mikhail a postavil se zas na nohy.
,,Hmm…“ Bernandor ho projel zamyšleně pohledem. ,,Jak se jmenuješ, kluku?“
,,Eh?“ dostal ze sebe překvapeně Mikl. Rychle se ale vzpamatoval a odpověděl: ,,Mikhail Sende, pane.“
,,Chm, tak Mikhail Sende. Co jsem viděl, až příliš se soustředíš na pohyby rukou a zapomínáš na nohy, ale zatím jsi tu nejlepší.Ale nebuď domýšlivý. I ten nejlepší odpad mezi odpadem je pořád ještě odpad. je deset let brzo na to, aby ses mi vyrovnal.“
,,A-Ano, pane,“ odvětil napůl zmateně a napůl pyšně.
,,Další!“ křikl pak najednou Bernandor a podíval se na teď čtyřčlennou skupinku opodál.
Sei vzrušeně položila ruku na rukojeť své zbraně. Je čas. Odhodlaně udělala krok vpřed.
,,Počkej, Seii,“ přistála ji najednou na rameni ruka s těmi slovy a ona sebou překvapeně cukla. Byl to Alumin se svým nepasujícím, krásně sametovým hlasem. ,,Můžu jít já?“ zeptal se.
,,Eh? Ah… klidně,“ pronesla napůl zaraženě a napůl zklamaně.
,,Dobře, tak díky,“ lehce se na ni usmál.
,,Jo, žádný problém,“ oplatila mu mírný úsměv.
Alumin předstoupil do středu namísto Mikhaila, tasil svůj meč a protočil si s ním v ruce. Pak se podíval na Bernandora s jeho velkým mečem a ujistil se, že už může útočit. Udělal několik kroků vpřed a sekl svým mečem na soupeře. Alumin byl levák, takže sledovat pro změnu opačné útoky bylo zajímavé. No, ne že by ta zábava trvalo příliš dlouho. Viditelně zvládal sotva nějaké základy šermu a nebylo třeba příliš vyčkávat, než se vyválí v prašné zemi.
Teď byla na řadě Sei. Tak. Teď už je opravdu čas.
Srdce jí zase nervózně tlouklo v hrudi svázané obvazem. Nadechla se, vydechla a vykročila. Míjela se přitom s Aluminem, kterému na tváři hrál mírný potupný úsměv po porážce.
Sei se s každým krokem upřeně dívala na velitele výcvikového oddílu. Už jen jeho meč samotný musel vážit dvakrát tolik, co její. Když se to spojí navíc s rozdílem v jejich síle, neměla šanci.
Nevyhraju. Tohle jí bylo víc než jasné. Nejspíš ho nebudu schopna ani zasáhnout, tak velký je rozdíl v našich silách. Pevně ovinula prsty kolem kožené rukojeti zbraně a táhlým pohybem vysunula meč z pouzdra. Zaujala základní postavení, které v sobě měla za těch několik roků naprosto vštípené. Ještě jednou v klidu přejela soupeře pohledem od shora dolů. Ale vyhrát vůbec nemusím. Nemusím ho ani zasáhnout. O to tu nejde.
Mírně posunula nohu po prašné půdě a pak prudce zaútočila. Když ucítila, jak hravě a stabilně zabil sílu jejího švihu, přejelo jí po zádech zamražení. Okamžitě jí bylo jasné, že proti někomu tak mocnému stojí za celý život poprvé. Nejspíš byl silnější i než její otec, kterého ze srdce respektovala. Teď ale nebyl čas na myšlenky, druhou ránu podnikl totiž velitel. Vykryla ji celkem bezchybně, ale tíha byla mnohem větší než očekávala a chtě nechtě, musela rukojeť meče sevřít i druhou rukou a za zvuku tupého i ostrého, jak se spolu dvě čepele střetávaly, konečně odrazila jeho útok.
Neváhala a rychle zasadila další úder. Ale bez ohledu na množství ran, pečlivě propracovaných fint a nacvičených obratů či otoček, nic nefungovalo a neumožňovalo jí šanci na zásah. Jen cítila, jak ji rychlá výměna rapidně unavovala. Oproti tomu údery jejího soupeře jí připadaly stále silnější. Zatla zuby a ze všech sil udělala sérii několika soustředěných útoku, které byly do jediného zastaveny. Sotva však na chvíli povolila, Bernandor bez váhání podnikl prudkou piruetu a ze všech sil ji zasáhl z boku. Sei měla co dělat, aby pro ni tenhle úder neskončil osudově a i když ho stihla na poslední chvíli zablokovat, jeho síla ji naprosto odstřelila do boku a Sei tak tvrdě dopadla na zem, po které ještě trochu sjela.
Pár okamžiků ležela na zemi, než se přetočila na záda a následně si sedla. Zvedla před sebe ruku a opatrně se dotkla svého loktu a sykla bolestí. Nejen loket ale i skoro celou pravou ruku až po zápěstí měla od krve.
Kolemstojící jen šokovaně zírali na všechnu tu krev.
Bernandor přešel k Sei a pomohl jí na nohy. Podíval se na její zranění. ,,Hm, možná jsem to trochu přehnal. Měl by sis zajít na ošetřovnu. Víš, kde ji najdeš?“ zeptal se.
Sei přikývla. Díky svým dřívějším občasným návštěvám věděla, že ji najde na okraji cvičiště v jeho západní části.
Levačkou zasunula svůj meč zpět do pochvy. ,,Mám se po ošetření vrátit sem, pane?“ ujišťovala se ještě.
,,Hmm. Pokud to stihneš do takové hodiny a půl, tak jo. Jinak se sem vracet už nemusíš,“ řekl.
Přikývla. ,,Rozumím,“ odvětila a vydala se směrem ven z kruhu.
,,Kluku,“ oslovil ji ještě Bernandor.
,,Ano?“ otočila se na něj.
,,Ještě jsem neslyšel tvoje jméno.“
Sei na něj chvíli překvapeně koukala a pak se usmála. ,,Sei, pane. Sei Estethr,“ odpověděla mu.
Kývl hlavou, otočil se zase na ostatní a už jí dál nevěnoval pozornost. Než Sei vyšla z kruhu, mávla ještě na členy jejího týmu svojí nezraněnou rukou. Ti jí taky mávli nebo aspoň kývli na rozloučenou.
Vydala se tedy na ošetřovnu skrz armádní cvičiště plné kovových, dutých a skřípavých zvuků.

Tohle je ono. Stála před větší budovou. Kromě toho, že se v ní dala najít ošetřovna, nechyběl v ní ani sklad, zbrojírna a menší knihovna. Vydala se směrem k bočnímu vchodu, protože tím to bylo k ošetřovně blíž. Když se k němu blížila, všimla si kluka stojícího vcelku osamoceně opodál. Okamžitě se zastavila a upřela na něj zrak. Zdál se jí nějaký povědomý, ale hlavně ji zaujalo jeho bezchybné, elegantní postavení, které naprosto získalo její pozornost. Byl o něco vyšší než ona, nejspíš i starší. Jeho vlasy byly tmavě hnědé, skoro až černé, oči měl zavřené, ale obličej poměrně pohledný. Celkově působil velkolepým dojmem a jeho tělo vypadalo taky v dobrém stavu.
Pak najednou zeširoka otevřel oči a začal kolem sebe zběsile švihat mečem hlava nehlava.
Sei ho chvíli naprosto zaraženě sledovala, než… ,,Pfft!“ neudržela se a začala se smát nehledě na bolest v její ruce. Ten kontrast oproti jeho perfektnímu postavení chvíli před tím byl až neuvěřitelný. Vlastně spíš, ten kluk byl v šermu až žalostně špatný.
Sotva uslyšel smích Sei, okamžitě přestal s nekontrolovatelným šviháním meče a zamračeně se na ni podíval.
,,Um…“ všimla si jeho pohledu. ,,Promiň, nechtěl jsem se smát. To jen… pft!“ Ze všech sil se snažila udržet smích.
,,Chm, ne že by na tom nějak záleželo,“ řekl. Jeho hlas zněl kupodivu docela vyrovnaně a stabilně. ,,Sám jsem si vědomý, že mé schopnosti nejsou dokonalé.“
,,No myslím, že tohle je na horší úrovni, než abys to mohl nazvat jen ,nejsou dokonalé‘,“ okomentovala to.
Upřeně se na ni díval. Teď si všimla, že má zelené oči. ,,Krvácíš,“ odignoroval její poznámku. ,,Měl by sis to nechat ošetřit.“
,,Jo, proto jsem taky tady. Ale proč jsi tu ty? Proč netrénuješ někde s ostatníma?“ zeptala se zvědavě.
,,Protože bych jim způsoboval problémy a komplikoval výcvik,“ odpověděl klidně.
,,Aha… Ale myslím, že nějakého trenéra bys stejně potřeboval. To teď bylo až přehnaně žalostné,“ řekla a lehce se ušklíbla.
Zase se na ni trochu nespokojeně zamračil, ale nezdálo se, že by se extra zlobil. ,,Mám svého cvičitele. Teď tady jen není. Ale myslel jsem, že bych měl trénovat alespoň sám, když mohu,“ vysvětlil jí důvod.
,,Hmm…“
,,Caenne!“ ozval se najednou volající hlas a přerušil tak jejich rozhovor. Otočili se za ním a všimli si, že z dálky směrem k nim běží nějaký muž. ,,Všude vás hledám!“ zavolal ještě než přiběhl až ke klukovi. Následně se před ním lehce uklonil. ,,Princi Caenne, vaše rodinná schůze již zanedlouho započne. Měl byste se vrátit a připravit.“
,,Dobře, už půjdu,“ odpověděl kluk a zasunul svůj meč do pochvy.
V té chvíli se Sei v hlavě přehánělo hned několik myšlenek. Jedno jí bylo ale zcela jasné: Jsem v háji.
Celá bledá co nejrychleji poklekla na zem před kluka a sklonila hlavu. ,,Prosím o odpuštění mé neskonalé neslušnosti, princi Caenne.“ Teď už jí bylo jasné, proč se jí zdál povědomý. Viděla ho přece dříve v královském průvodu. ,,Udělám cokoliv bude v mých silách, abych si vysloužil vaše odpuštění,“ řekla se stále sklopenou hlavou.
,,Hmm…“ princ k ní zamyšleně shlížel. ,,Tak mi řekni své jméno,“ pokynul.
,,Sei Estethr, vážený princi.“
,,Seii,“ oslovil ji princ. ,,V tom případě ti přikazuji, aby jsi vstal.“
Sei se rychle váhavě postavila, ale stále zůstávala v menším úklonu.
,,A podívej se na mne,“ dodal.
Zdráhavě se mu podívala do tváře a v té chvíli ztuhla šokem. K jejímu úžasu se na ni přátelsky usmíval.
,,Je to i má chyba, že jsem se ihned nepředstavil,“ pronesl. ,,Proto nejsi z ničeho vinný.“ Sei nevěděla, jestli má věřit svým uším. Jen překvapeně třeštila oči. Vždyť je to princ! Jedna z nejváženějších osob v zemi! A ona ho zesměšňovala. Copak něco takového může být tak snadno odpuštěno? ,,Vlastně jsem vděčný za tvou upřímnost. Už dlouho mi nikdo neřekl upřímnou kritikou kromě mých bratrů,“ pokračoval. ,,A taky… Hm, jak to říct.“ Chytil se rukou za bradu a na chvíli se tvářil zamyšleně. Pak dal ruku pryč a zase se na ni zpříma podíval. ,,Nevím sice, jestli se ještě někdy setkáme, ale pokud ano, přeji si, abys se mnou mluvil jako před chvílí,“ řekl nakonec.
Šokovaně vytřeštila oči a pootevřela pusu. ,,A-Ale to přece nemohu! Vy jste princ a já pouhý voják!“ Mluvit k princi bez jakýchkoliv rezerv? To je něco neslýchaného.
Přikývl. ,,To je možná pravda. Ale jsem stejně tak člověk jako ty. Nejsem žádná speciální bytost, speciální je pouze můj titul, ale já ne. I z toho důvodu bych mnohem víc ocenil přátelský vztah než vztah nadřízený podřízený. Tak je to lepší, nemyslíš?“
,,No…“ Sei byla naprosto zbavena slov.
,,Proto tě ani nijak nepotrestám, Seii. A jestli se opravdu znovu setkáme, nehledě na to, jak malá šance to je, doufám, že ke mně budeš mluvit jako k sobě rovnému,“ usmál se.
,,Um……. D-Dobře, princi,“ řekla váhavě.
,,Caenne,“ pronesl stále s úsměvem. ,,Tak se jmenuji, ne ,princ‘. Do příště si to zapamatuj.“
,,A-Ano.“
,,Každopádně, zdá se, že oba máme věci na práci. Já se musím vrátit do hradu, ty musíš na ošetřovnu. Tímto se tedy loučím, Seii. Naviděnou.“
,,Ah, naviděnou… princi,“ oslovila ho váhavě. Sice jí řekl, že má používat jeho jméno, ale něco takového přece nemůže jen tak udělat. Navíc řekl „příště“. Což znamená, že k takové šanci možná ani nikdy nedojde a ona z té nepříjemné situace vyvázne.
Věnoval jí ještě letmý úsměv a odešel spolu s asi svým služebníkem.
Sei za ním jako opařená hleděla neschopná pobrat, co se tu právě stalo. Jedna věc jí ale byla naprosto jasná.
Ten princ……. je vážně divný.

 Zaklepala na dveře s cedulkou „ošetřovna“ a když se zevnitř ozval hlas, vzala za kliku a vešla do místnosti.
,,Um… dobrý den,“ oslovila ženu, která se na ni dívala od stolu plného papírů.
,,Dobrý,“ odvětila žena. ,,Tak co tě trápí, chlapče?“
,,No…“ zvedla ruku a ukázala jí svoje zranění.
Žena si povzdychla a zvedla se z židle. ,,Sedni si tady na lehátko,“ pobídla Sei a umyla si ruce v menším lavoru nacházejícím se vedle stolu na dřevěné stoličce.
Potom přešla místností k lehátku, kde už na ni čekala dívka a zastavila se těsně u ní. Při tom byla celou dobu sledována Seiným pohledem.
,,Tak ukaž,“ řekla pak.
Sei k ní natáhla svoji zakrvácenou ruku.
Lékařka si znovu povzdychla. ,,Opravdu, proč musí všichni muži dělat takové šílenosti?“ Vzala Sei opatrně za ruku. ,,Hm…?“ zarazila se a pořádně si Sei prohlédla. ,,I když ty jsi koukám holka.“
Na ta slova sebou Sei trhla a zatvářila se šokovaně.
,,Netvař se tak. Jsem lékařka už spoustu let. Myslíš, že nerozeznám dívčí a klučičí tělo?“
,,Ah… Máte pravdu,“ odvětila na to jen.
,,No, neboj. Nebudu vyzvídat, proč se vydáváš za kluka. Musíš mít své důvody. Teď je důležitější dát ti do pořádku tu ruku,“ pokračovala a prohlížela si zranění. ,,Nejdřív vyčistit, pak zašít a celkově připojit k sobě kůži,“ komentovala svůj postup. Pustila Seinu ruku a odešla ke svému pracovnímu stolu. Z šuplíku vytáhla jehlu a nějakou nit, z desky stolu pak vzala keramickou nádobu a vrátila se k Sei. Přisunula si k ní jednu židli, na kterou se posadila, zatímco své pomůcky položila na stolek u lehátka.
Sei se zvědavě koukala na nádobu, ve které byla nějaká podivná namodralá tekutina.
,,Tím ti vyčistím tu ránu,“ odpověděla jí na nevyřčenou otázku.
,,Aha,“ zamumlala a znovu před sebe natáhla zraněnou ruku.
Ošetřovatelka ponořila ruku do nádoby a nabrala do dlaně trochu tekutiny. Kupodivu jí z ruky nezačala kapat a vypadala vlastně docela hustá a lepkavá. Sei jen odevzdaně polkla nad představou, že ta divná a nechutně vypadající věc brzy skončí na její ruce a zatnula zuby v očekávané bolesti.
A ta opravdu přišla, sotva se jí žena dotkla. Sice se Sei ze všech sil držela, ale její hlasivky přesto vydaly alespoň tlumené syknutí.
,,Bolí to, že? Takové zranění. Opravdu nechápu, proč se lidé dobrovolně hrnou do činnosti, která vede k tomuhle,“ komentovala žena Seinu ruka a dále roztírala mast.
,,Nebolí. Zažila jsem horší věci,“ odpověděla Sei. Pravdou ale bylo, že to bolelo. A hodně. Už od chvíle, kdy dopadla na zem, cítila, jak jí tělem projela ostrá bolest a ta do této chvíle stále vůbec neustoupila, vlastně momentálně byla ještě horší.
,,Tak, to by bylo,“ řekla žena a otřela si ruku prvně o okraj nádoby a pak do hadříku. ,,Teď musíme chvíli počkat, než to začne působit. Zatím si můžeš třeba lehnout, jen pozor na tu ruku, ať si to nesetřeš,“ varovala ji, zvedla se a zase se vrátila ke své práci s papíry u stolu.
Sei si lehla, jak jí bylo doporučeno a zavřela oči. Přemýšlela o událostech, které se staly než přišla sem, než potkala prince. Tudíž o svém novém oddílu. Zvažovala, jestli se dokázala aspoň trochu prodat během svého souboje nebo jestli kapitán došel k závěru, že je nepoužitelná, protože ve výsledku jako jediná skončila s vážnějším zraněním. Povzdychla si. Nemyslela si, že se podala nějak extra špatně, ale určitě si mohla vést lépe.
Její myšlenky přerušila až slova plavovlasé lékařky, která ji najednou oslovila. ,,Musím vyplnit zprávu o tvém zranění. Jak se jmenuješ?“ zeptala se po chvíli ticha.
,,Ah, Sei Estethr.“
,,Věk a oddíl?“
,,Patnáct roků. Oddíl…“ zamyšleně se odmlčela. Říkal jí vlastně někdo v jakém je oddíle? Pokud si dobře pamatovala, tak o tom neslyšela. ,,Umm…“
Lékařka si zase povzdychla a vzhlédla od papíru k Sei. ,,Jak se jmenuje tvůj velitel?“
,,Bernandor du Wirch…?“ pronesla trochu váhavě.
,,Aha. Pokud si vzpomínám… myslím, že má teď na starosti dvacátý druhý oddíl,“ řekla žena a zapsala údaj. ,,To je vše,“ dodala a znovu se odmlčela.
Sei ještě několik minut ležela zahloubaná do svých myšlenek, než lékařka odložila svůj brk a opět se zvedla z židle a vydala se směrem k Sei. Vzala ji opatrně za ruku a prohlížela si namodralou vrstvu na ráně.
,,Dobře to zapůsobilo. Můžeme přejít k šití.“
Při těch slovech se Sei zatvářila zděšeně. Fakt, že bude sešívaná rozhodně nezněl příliš lákavě.
,,Neboj se, budou to jen tři až čtyři stehy,“ usmála se na ni poprvé žena. nebyl to zrovna uklidňující úsměv, ale Sei se už smířila se svým blízkým osudem.
Levou ruku sevřela pevně v pěst a čekala, až ošetřovatelka protáhne nit očkem jehly a bude pokračovat ve svém ošetřování. Když jehla poprvé prošla kůží, cítila bolest podobnou štípnutí hmyzem, ale naštěstí to nebylo o moc horší. Možná už byla otupělá bolestí natolik, že jí tohle ani nepřišlo tak hrozné? Každopádně zvědavě a fascinovaně pozorovala mistrovskou práci s jehlou a když lékařka skončila, zjistila, že je i trochu zklamaná, že je konec.
Když se žena podruhé zvedla z malé židličky u lehátka, tentokrát opět se svými pomůckami, zeptala se Sei, jestli to je vše.
,,Copak tebe to už nebolí?“ odvětila jí na to ale plavovlasá ošetřovatelka.
,,No…“ Co je to za otázku? Jasně, že to bolí. Jenže nechápala, na co tím naráží. Tedy až do chvíle, než se k ní ošetřovatelka opět vrátila se záhadným úsměvem na tváři.
,,Víš, kdybych byla pouhá lékařka, nenechali by mě pracovat na tomto místě,“ pronesla a lehce přiložila dlaň své ruky k Seinému zranění. Jen tak těsně, aby se jí sotva nedotýkala. Pak se zatvářila soustředěně. V další chvíli už Sei cítila podivné mravenčení v celé paži a doslova před očima viděla, jak se jí zranění samo začíná pomaličku spojovat. 
Aha,
pomyslela si. V to okamžiku jí to došlo. Magie léčení.
Nějakou dobu sledovala, jak se jí zranění samo hojí.
,,Uf,“ vydechla pak žena a otřela si rukou čelo. ,,Teď už to je hotové.“
Když ale Sei hodnotila svoji ruku, nemohla říct, že by se zranění úplně uzavřelo. Stále šlo jasně vidět a zahojené ještě nebylo. Došla ale k závěru, že tohle je asi maximum, co tato plavovláska dokáže, a vzhledem k tomu, že ruka přestala do značné míry bolet a krev úplně přestala téct, nedalo se říct, že by odvedla špatnou práci.
,,Děkuji,“ řekla. ,,Jsem vděčný za vaši pomoc.“
Žena se ušklíbla. ,,Dokonce i v této chvíli mluvíš jako kluk,“ pronesla.
,,Ah… Tohle je už zvyk,“ odvětila odevzdaně Sei a postavila se na nohy.
,,No, v každém případě doufám, že už tě tady neuvidím.“
,,Nápodobně,“ řekla s úsměvem Sei. Ještě jednou poděkovala a rozloučila se než vyšla ven z ošetřovny.
Vzhledem k tomu, kolik tímhle strávila času, nemá smysl vracet se teď ke svému oddílu. Což znamená, že ranní výcvik skončil a další začíná ve tři odpoledne. První část prvního dne má teda za sebou.

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat