Říj 14 2015

Status hrdosti – Kapitola druhá

Status hrdosti

Kapitola druhá

Ležela na bahnité zemi jedné z bočních uliček. Nehybně, zesláble, na pokraji vědomí. Déšť nepřestávaje padal na její zmáčené tělo, zatímco se snažila ze všech sil udržet vzhůru. Nebyla si jistá, proč si to myslela, ale měla pocit, že by neměla usínat. Hlavně zůstat vzhůru.
Kolem se rozléhal křik a brek. Šel cítit stále ještě doutnající kouř a pach krve. Kdyby vzhlédla, nepochybně by viděla mrtvá těla. Jenže na něco takového stejně už neměla sílu.
Jen neusínat.
Byla jí zima. Promrzlá naprosto na kost, jen se nekontrolovatelně třásla a zesláble nabírala do plic a opět vydechovala ledový vzduch.
Cítila, jak jí tělem proudí bolest, ale nebyla si zcela jistá, co měla zraněné. Možná ruku? Možná nohu? Nebo snad i něco jiného? To netušila.
Pokusila se pohnout rukou, ale sotva dokázala trochu rozhrábnout bahno pod sebou a všechna nasbíraná síla byla opět pryč.
Hlavně neusínat…
Šplich, šplich.
Uslyšela kroky, které zastavily někde kousek od ní.
,,Uh…“ vydala ze sebe tiché zasténání ve snaze vzhlédnout, ale bylo to marné.
Pak však ucítila, jak ji někdo popadl za pas, zvedá ze země a přitahuje do náruče na svůj klín. Bolest v jejím malém promrzlém tělíčku se tupě ozývala, ale ona ji ze všech sil ignorovala.
Pomalu otevřela oči a spatřila rozmazanou mužskou tvář.
,,Děvče…“ promluvil k ní podivným tónem hlasu. ,,Nechtěla bys…“ Zbytek slov už nepostřehla, neboť se v té chvíli rozplynula v temnotě v okamžiku, kdy se zprudka probudila do sedu.
Chvíli přitupěle zírala do prázdna. Pak si obličej zakryla rukou a znovu sebou plácla na postel.
,,Už zase ten sen… Po tak dlouhé době,“ zamumlala v tichosti. ,,A to jsem si myslela, že už od toho budu mít klid,“ povzdychla si otráveně.
Pak se přetočila na břicho a zabořila hlavu do polštáře. Ani nevím, které z těch dvou druhů snů jsou horší. Jedny mi vracejí noční můry minulosti a druhé zase…

Sama si sotva uvědomovala, jak moc ji minulý sen rozhodil, dokud na ni nepromluvil kapitán. Tak se lekla, že jí málem srdce vyskočilo hrdlem ven.
,,Seii, poslouchal jsi?“
,,Ah… Omlouvám se,“ přiznala se popravdě.
Bernandor si povzdychl. ,,Tak ještě jednou. Dnešní trénink bude ve dvojicích boj jeden na jednoho. Ty mi pomůžeš během ukázky.“
,,Dobře, rozumím,“ přikývla Sei. Nachystala si meč a postavila se proti veliteli jednotky.
,,Jako první, před každým úderem uděláte takhle kruh rukou,“ vysvětloval a zatočil celou paží s mečem velké a rychlé kolo. ,,Potom zaútočíte. Ne příliš rychle, hlavně soustředěně. Miřte na co nejsložitější a nejzákeřnější místa.“ Sotva to dořekl, udělal výpad na Seino levé stehno, což stihla naštěstí bez problému zastavit, protože jak sám předtím řekl, úder nebyl nijak zvlášť rychlý. ,,Teď jsi na řadě ty, Seii,“ pobídl ji a stáhl svůj meč opět k sobě a připravil se na obranu.
,,Ano, pane.“ Protočila mečem ve vzduchu kruh a zaútočila na jeho pravý bok. Ránu zastavil a Sei následně přestala s útokem a znovu se postavila k obraně. Bernandor opět protočil mečem a zaútočil. Takhle to zopakovali ještě několikrát a poté se obrátili k ostatním.
,,Tímhle způsobem si utvoříte dvojice a budete dnes trénovat,“ prohlásil velitel.
,,Pane,“ zvedl jeden z mužů ruku.
,,Hm?“
,,Jaký má smysl dělat ten kruh před úderem?“
,,Došlo by ti to ve chvíli, kdy bys to sám zkusil, ale odpovím. Meč je těžký. Takhle ho zvednou nahoru vám pomůže budovat svaly. Zároveň rychlé zhoupnutí do kruhu vás donutí držet meč pevně, ať vám nevyklouzne a taky mít volné zápěstí, jinak by vás ten prudký pohyb bolel. Jednoduše řečeno, pomáhá v manipulaci se zbraní a zároveň si tak zvyknete na její váhu, což povede k dokonalejším útokům i obraně,“ vysvětlil podrobně. ,,Další otázky?“ Rozhlédl se po přítomných. ,,Výborně. Tak se tedy rozdělte do dvojic, po čtvrt hodině vám dám vědět a dvojice si vystřídáte s těmi, co jsou nejblíž,“ dodal. ,,Tak. rychle do toho!“
Sei se okamžitě spárovala s první osobou, kterou kolem uviděla volnou. Jí samotné se trénink nezdál příliš těžký, ale když sledovala ostatní, usoudila, že nebyl asi ani příliš lehký. Rozhodla se zaměřit převážně na zákeřně mířené útoky a podle reakcí svých různých soupeřů zkoumala, jaký druh úderů je obecně nejúčinnější. Pravákům šlo obecně hůř vykrýt údery cílené na jejich pravou stranu, kde drželi meč. Rychlé vytočení rukou či správný odhad vzdálenosti a vhodné držení jim dělalo obzvlášť problém u úderů na jejich pravý bok ve výšce pasu až ramen. Usoudila, že u leváků to bude přesně naopak. Další obecně problematickou částí byly útoky ve výši lýtek. Protože mířila tak nízko, nemohla dát do meče patřičnou rychlost ani sílu, na druhou stranu se ale dočkávala vysoké efektivity, poněvadž většina lidí pouze natáhne dolů ruku s mečem a nesnaží se pořádně pokrčit kolena.
Jak čas ubíhal, snažila se o všechny možné útoky, co ji napadly a zapamatovávala si každou důležitou informaci, kterou získala. Poté, co vystřídala alespoň šest soupeřů, dal Bernandor pokyn k pauze na další čtvrt hodiny. Bez váhání se vydala napít vody kousek od jejich stanoviště. Spousta lidí šla s ní a než na ni vůbec došla řada u vědra a vrátila se, byl čas pokračovat. V tomhle duchu trénink probíhal celé dopoledne až do jedenácti hodin, kdy byli konečně rozpuštěni.
Rozvrh pro povinné cvičení jejího oddílu byl takovýto: dopolední trénink od osmé hodiny až po jedenáctou a pak stejně dlouhý trénink od čtvrté odpoledne po sedmou večer. Ve volné chvíli mezi dopoledním a odpoledním výcvikem šla většina členů jejího oddělení na oběd do svých domovů. Někteří výjimečně chodili do hromadné armádní jídelny. Sei v jídelně sama nikdy předtím nebyla, proto nemohla soudit, jak tamní jídlo chutná, ale doteď neslyšela, že by si někdo stěžoval.
,,Hm? Ty nejdeš s náma, Seii?“ otázal se jí El, jakmile zpozoroval, že je dívka nenásleduje k východní bráně, kterou obvykle procházeli na cvičiště.
,,Na něco jsem si vzpomněl,“ odpověděla Sei směrem k její skupince. ,,Běžte beze mě, já se ještě někde stavím.“
,,Někde? Kde? A pro- Au!“ Vyjekl Elereth, když mu Mikh vrazil loktem do žeber.
,,Přestaň se tak vyptávat. Je to otravné,“ pronesl suše jeho kamarád.
,,Vrážet si mi kvůli tomu nemusel! Jen sem se chtěl zeptat! Co je na tom špatnýho?!“ bránil se naštvaně blonďatý mládenec.
,,Příliš zvědavé lidi nemá nikdo rád. Copak jsem tě o tom už několikrát nevaroval?“ pokračoval zcela klidně Mikhail.
,,Cože?! Ty zatracenej-“
,,Notak, Ele. To by stačilo. Hejbni sebou, ať tady nekysneme na vždy,“ ozval se druhý blonďák ve skupině.
,,Už i ty, Rathe?! Dyť sem nic neudělal!“ bědoval nakrkle El.
,,Nechte ho být,“ vpojil se do rozhovoru poslední člen, Alumin, svým kouzelným hlasem.
,,Ah, konečně aspoň nějakej spojenec!“ zaradoval se Elereth.
,,Však on by nás dohnal, i kdybychom ho tu nechali,“ dodal Alumin. Následně se otočil o sto osmdesát stupňů a vydal se k bráně. Mikh a Rath ho následovali.
Elereth se zoufale obrátil k Sei. ,,Řekni… Udělal sem jim něco?!“ zabědoval. ,,Tenhle přístup je vůči mně trochu nefér, nemyslíš?!“
„Ah…“ bylo vše k čemu se Sei zmohla, zatímco potlačovala smích.
,,Vážně tě tu necháme, Ele!“ zavolal ještě Mikh.
,,Hej! Počkejte, vy šmejdi!“ křikl za nima. ,,Zatím, Seii,“ rychle jí mávl rukou na rozloučenou a rozeběhl se za ostatními.
Sei je ještě chvíli s dušeným smíchem pozorovala, než zmizeli v hloučku lidí.
Nakonec se vydala svým směrem.

Po několika minutách zastavila u velké budovy. Přesně v této budově byla i před více než týdnem kvůli ošetření své ruky. Ta už byla naštěstí zcela vyléčená a kupodivu nezanechala ani žádnou jizvu.
Ze zvědavosti nahlédla k bočnímu vchodu, ale jak očekávala, tentokrát tam princ nebyl. Vlastně bylo mnohem pravděpodobnější, že už ho nikdy neuvidí. Nakonec se vrátila k čelní straně budovy a vešla hlavním vchodem. Objevila se ve velké místnosti, na svou velikost poměrně chabě vybavené. Kromě ní tam bylo dalších šest lidí. Jedna žena sedící za prostým pultem, dva muži, kteří si spolu cosik šeptali u jednoho stolu. Na židli vedlejšího dřímal nějaký mladík s hlavou položenou na stolní desce a zbývající dva pánové stáli spolu u zdi a pročítali si plánek budovy. K těm dvěma zamířila i Sei.
Když přišla blíž, zaslechla, jak jeden z mužů něco mumlá. ,,Ošetřovna…. kde je… ošetřovna…“ rozpoznala po chvíli slova.
,,Tady,“ ozval se ten druhý a ukázal prstem na papír. Pak se rozhlédl kolem sebe a kývl k chodbě vedoucí doleva. ,,Pojď, tudy,“ ponukl toho druhého.
Jakmile vyšli od plánku, všimla si Sei, že jeden muž podpírá toho druhého, který kulhá. Chvilku je zvědavě pozorovala a pak se sama postavila k papíru o rozvržení budovy.
Zběžně ho očima přejela. Co hledala, našla poměrně snadno, i přesto, že se podle nákresu jednalo o menší místnost. Vydala se chodbou po své pravici, po chvíli zabočila doprava a vyšla nahoru po kamenných schodech. Od schodů už to bylo jen několik kroků než se zastavila před dveřmi. Postavila se na špičky, aby zkontrolovala špatně viditelný nápis na cedulce dveří. Když zjistila, že je na správném místě, opět dopadla na paty a vzala do ruky kliku dveří. Pomalu dveře otevřela a nahlédla dovnitř. Místnost opravdu nebyla příliš velká a s tím, že jí v rozhledu bránily nějaké regály a taky kvůli obecnému nepořádku, působila ještě menší. Takhle od dveří viděla kromě několika úzkých, plných regálů také knihy, ležící různě na zemi ve sloupcích. Vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Chvíli se rozhlížela po všech těch knihách, neschopná určit, kde by měla začít hledat. Nakonec přešla k prvnímu regálu a zběžně si pročítala nápisy na hřbetech děl.
Po chvíli si dřepla na zem a kontrolovala i samotné hromádky, zatímco postupovala hlouběji do místnosti.
,,Co hledáš?“ ozval se najedou vedle ní hlas.
,,Ááá!“ křikla a polekaně vyskočila na nohy. Zároveň kolem shodila několik hromádek a knihy teď byly doslova všude. Na to teď ale vůbec nebrala zřetel. S vyvalenýma očima se podívala směrem, odkud se ozval hlas.
A tam, zcela pohodlně rozvalený na zemi a hlavou opřený o zeď s knihou v ruce ležel on.
Třeštila oči při pohledu na něj.
,,P-Pri…“ neschopna doříct slovo, jen na něj zírala.
,,Oh,“ vydal ze sebe překvapeně a odložil otevřenou knihu na podlahu tak, aby se mu nezavřela. ,,Ty jsi ten kluk, kterého jsem před týdnem potkal venku.“ Pomalu se zvedl na nohy. ,,Jak to bylo… Sai?“ pronesl zamyšleně.
,,S-Sei,“ odpověděla.
,,Ah, tak Sei,“ usmál se princ a přešel k ní blíž. ,,Nečekal jsem, že se opravdu znovu setkáme,“ přiznal. ,,Obzvlášť ne tak brzy.“
,,Princi… co tady-“
,,Ehm!“ odkašlal si a mrkl na ni.
Nejdřív nechápala, ale po chvilce jí došlo, proč ji přerušil. ,,Caenne,“ oslovila ho váhavě. ,,Proč jsi tady?“ Sotva ta slova vyřkla, cítila v puse nepříjemně sucho. Možná to byl jen její pocit, ale tykání princi jí nepřišlo zrovna příjemné.
,,Hmm…“ zatvářil se opravdu zamyšleně a chytil se rukou za bradu. ,,Proč, vskutku.“ Pak spustil ruku zpět podél těla a lehce se usmál. ,,Řekl bych, že se tady zašívám a zároveň i studuji. Tudíž dvě mouchy jednou ranou.“ Až teď jí došlo, že jeho úsměv je poměrně uličnický.
,,Aha…“ nevěděla, co víc by v této situaci měla říct.
,,A co ty, Seii? Zdálo se, že něco hledáš.“
,,Um… Jen jsem hledal nějaké magické knihy,“ přiznala.
,,Copak? Chceš se naučit magii?“ pronesl žertovně princ. ,,Jestli nemáš nadání, tak to rovnou vzdej,“ mávl pak rukou a znovu si sedl, tentokrát se opřel zády o jeden regál. ,,Není to něco, co by se člověk dokázal naučit pouhou silou vůle. Je třeba mít určité předpoklady.“
Sei ho chvíli mlčky pozorovala než se odvážila zeptat. ,,Ty takové nadání máš?“
,,Já?“ otázal se překvapeně. ,,Ale kdepak. Zvládám naprosté základy magie léčení, ale to je vše,“ pronesl zcela lehkovážně a natáhl se pro knihu, kterou si předtím odložil.
Sei nevěděla, jestli má být ohromená nebo jen odevzdaně vrtět hlavou nad jeho neopatrností. Jsou tu sami, mimo zraky lidí. A ona je ozbrojená. Kdyby chtěla, bez problému by ho v okamžiku mohla zabít. Viděla jeho bojové schopnosti a rozhodně by se jí v souboji jeden na jednoho nedokázal ubránit. Navíc když on si tady zcela bezstarostně sedí s knihou v ruce. Stačí tak málo a mohl by přijít o život. A nejen její rukou, mohl by to dokázat kdokoliv a nejspíš by se ani nepodařilo najít pachatele. A on přesto nevykazuje žádné známky obezřetnosti.
Bože, uvědomuje si vůbec tahle osoba, že je třetím princem této země? stále ho pozorovala, zatímco jezdil očima po řádcích knížky. Copak nemá žádnou stráž? To ho všichni bez problému nechají toulat se takhle samotného na místě sotva za branami armádního cvičiště, kde se boji a zabíjení vyučují tisíce mužů?
,,Oh,“ zvedl najednou hlavu od knihy a vytrhl tím Sei z jejích bludných myšlenek. ,,Vůbec si mne nemusíš všímat, klidně pokračuj v hledání. Já si tady budu dále tiše číst,“ řekl jen a vrátil se ke čtení.
Sei ještě jednou zavrtěla hlavou a opět si klekla ke knihám. Prohlížela si názvy jedné knihy po druhé, zatímco je opět stavěla do hromádek, jak byly předtím.
Magie a její obměny, přečetla si v duchu název a zarazila se uprostřed pokládání knihy na vrchol sloupečku. Sedla si na zadek a opřela se o okraj regálu. Zběžně ještě koukla na prince sedícího přes uličku než otevřela svoji knihu a pustila se do čtení.
Několik minut mlčky pročítala pár úvodních stránek, než si povzdychla, opřela si o regál hlavu a zavřela oči.
Princ Caenne si toho všiml a otočil se k ní. ,,Děje se něco? Vypadáš… vyřízeně,“ promluvil po chvíli, kdy se snažil najít vhodné slovo. Podle tónu, jakým větu dořekl, jí bylo jasné, že se mu to nepovedlo tak, jak by si přál.
Pohlédla na něj. Po chvíli tichého zvažování přiznala: ,,Nerozumím tomu.“
,,Čemu?“ zeptal se s větším zájmem a začal jí věnovat plnou pozornost.
,,Magii. Tady se píše, že je to energie proudící skrze lidská těla stejně jako krev. A že soustředěním této energie dokáže člověk čarovat. Jenže vůbec nechápu, proč tedy někteří lidé magii dokážou ovládat a jiní ne. Ty jsi to nazval ‚nadáním‘, jenže tady říkají něco o přirozené dědičnosti a to vůbec nechápu“ stěžovala si zoufale a ukazovala na knihu.
,,Ty jsi nikdy neslyšel ani o takových základech?“ podivil se Caenne. Když si všiml Seina nakrknutého výrazu, raději se dál neptal a přešel k vysvětlování. ,,Hmm… kde začít. No, jak už jsi předtím zmínil, magie je něco jako energie proudící v našich tělech, stejně jako krev. Není jisté, odkud se původem tato energie vzala. Jistý je pouze fakt, že postupem roků neustále slábne. S každou novou generací je energie, kterou je jeden člověk schopný soustředit, stále menší.“
,,Počkat. Jak stále menší? Jak jako slábne?“ přerušila ho Sei, která v této chvíli už zřejmě naprosto zapomněla, že mluví s princem.
,,Nevíš, že v minulosti žily společnosti čistě na magii? Dříve byli všichni lidé schopni mocných a složitých kouzel, díky kterým prosperovala celá společnost. Zdá se ti, že bychom dnes dokázali přežít jen s pomocí magie? Tady přichází na řadu ten pojem ‚přirozená dědičnost‘,“ lehce se usmál. ,,Každý člověk má v sobě stejné množství energie, rozdíl je pouze v části genomu schopné aktivace a hromadění této energie. Genom je prakticky soubor všech genů člověka a právě tato část se také dědí. Přirozená dědičnost je tedy označení pro zdědění dané části genomu po svých rodičích. V průběhu evoluce, tím myslím vývoje lidské rasy, ovšem podíl těchto zděděných genů aktivujících magickou energii, postupně ubývá. Než se mne stihneš zeptat, důvod opět není jistý,“ dodal a zastavil tak Sei, která už už otevírala pusu. ,,Došlo to až tak daleko, že spousta lidí není vůbec schopna magii používat, jiní tu schopnost stále mají, ale v rozdílných měřítkách,“ pokračoval. ,,Částečně to záleží na prostředí, ve kterém lidé žijí, částečně je to ovlivněné rozdíly v lidských rasách, ale jen velmi vzácně můžeš v současnosti narazit na člověka schopného složitější a silnější magie,“ vysvětlil.
,,Aha… Teď už to začínám chápat. Ale proč jednotliví lidé dokážou používat jen určitý typ magie? Pokud jde jen o schopnost aktivace a hromadění energie, tak by to mělo fungovat stejně pro různé druhy magií, ne?“ zeptala se.
,,Teoreticky to tak zní rozumně a je to i pravda. Ale vezmi v potaz, že každý člověk má talent na jinou činnost. Jeden je dobrý v boji, jiný v písařině, další v umění. Tady to funguje stejně. Každému vyhovuje jiný druh kouzel. Ovšem, dokud jsou schopni používat magickou energii, můžou se naučit skoro jakýkoliv druh magie. To jen, že většina preferuje soustředit se na jeden až dva typy.“
,,Proč?“ reagovala okamžitě. ,,Když se můžou naučit různé magie, proč to neudělají?“
,,Ty by ses dobrovolně učil něco, o čem předem víš, že v tom budeš tak či tak špatný?“ odpověděl jí otázkou, nacož zamyšleně zmlkla.
,,Myslím, že už mi to začíná být jasné,“ připustila a mírně se na něj usmála. ,,Můžu poslední otázku?“
,,Prosím.“
,,Existují magie, se kterými se člověk rovnou narodí? Myslím tím… Jako že se je nemusel nijak učit ani nic podobného.“
,,Ah, myslíš vrozené magie?“ ujistil se a když přikývla, začal zamyšleně povídat. ,,Upřímně řečeno, o vrozených magiích se toho moc neví. Jsou velmi vzácné, ale ano, existuj. Je jich opravdu málo druhů a stává se, že o nich sám člověk často až do smrti pořádně neví. Navíc se žádnou z nich nemůžeš naučit, pokud jsi se s ní nenarodil. A ve většině případů je jejich vlastníci ani neumí kontrolovat. V jiných případech je používají automaticky podvědomě. Každopádně je to velmi zrádný druh magií.“
,,A je vůbec nějaký způsob, jak se je naučit ovládat?“
,,No.. Možná by se nějaký našel ve starých záznamech. Jenže, jak jsem říkal, jsou velmi vzácné a najít záznam přesně toho typu vrozené magie, kterou jeden vlastní, je prakticky nemožné.“
,,Hmm…“
,,A teď jedna otázka z mé strany,“ usmál se na ni. ,,Proč se o tohle všechno zajímáš? Kdyby jsi dokázal ovládat nějakou magii, nepochybně by jsi znal alespoň základy teorie o magické energii, jenže to není tvůj případ. Pak mne napadá pouze možnost, že sám vlastníš nějakou vrozenou magii, která se nedávno probudila a proto jsi měl zájem zjistit víc.“
Odhady má poměrně dobré. Možná nebude tak hloupý jako neopatrný. ,,Bohužel, žádnou magii neovládám,“ odpověděla. ,,Jen jsem včera ve městě viděl kluka, který se vychloubal kamarádům, že dokáže na dálku pohnout listem ležícím na zemi. Nehledě na to, že před týdnem mě na ošetřovně paní vyléčila pomocí magie a že jsem při zápisu do armády musel použít magický brk. Takže pouhá zvědavost,“ řekla prostě.
Princ ji chvíli hodnotil podezřívavým pohledem. ,,No, ne že by na tom extra záleželo,“ uzavřel to nakonec a pokrčil rameny.
Následně Sei zavřela knihu a položila ji na hromádku vedle sebe, pak se zvedla ze země a znovu pohlédla k princi. ,,Bohužel už budu muset jít. Děkuji za všechny odpovědi na mou zvědavost. Avšak než začne odpolední výcvik, potřebuju se dostat domů, dát si oběd a stihnout se vrátit na cvičiště.“
,,V tom případě tě nebudu zdržovat,“ usmál se na ni princ od knížky. ,,Se štěstím se znovu setkáme, Seii.“
,,Pokud bude osud přát, Caenne,“ souhlasila. ,,Tak tedy naviděnou.“
,,Naviděnou.“
Prošla knihovnou, otevřela dveře a rychle vyšla z místnosti ven. Kvapně za sebou dveře zase zavřela a opřela se o ně.
,,Uf…“ vydechla. ,,Tak to bylo nervydrásající.“ Po chvíli se zase pevně postavila na nohy a tentokrát se už vydala domů.

By • Příběhy • 91